Daniele Buetti

Narozen 1955 ve Fribourgu ve Švýcarsku, žije v Curychu

Světem tohoto umělce je móda, neboť v žádné jiné oblasti se tak zřetelně neprojevuje ambivalentní charakter vztahu dnešního jedince ke společnosti. Kdo jde s módou, ten se chce vyčlenit ze všednosti davu, být jedinečný. Tím, že se podřizuje módním trendům, však zároveň dává svou individualitu všanc. Nárok na individuální projev a ochota podřídit se jistým očekáváním se tu střetávají v neřešitelném konfliktu. Móda může být individuálním výrazem stejně tak jako snahou zastřít neschopnost zaujmout vlastní stanovisko. „Proč je jedinec jen málokdy schopen vytvořit si vlastní pohled na svět?“ To je otázka, která Buettiho – podle jeho vlastních slov – vždycky zajímala.

Daniele Buetti začal v roce 1994, během svého pobytu v New Yorku, městě, kde je reklama všudypřítomná, napadat představy reklamního světa o perfektním vzhledu, negujícím jakýkoli pokus o individualitu. Kult mladosti, krásy a dokonalosti jej provokuje k ničivým akcím: propisovací tužkou překresluje lesklé fotografie z módních časopisů tak, že po jeho zásahu nevypadají modelky ani jako dokonalé, ani jako zdravé. Později fotografie obrací na rub a zezadu na těla modelek, někdy i na jejich obličeje, „tetuje“ propisovací tužkou názvy módních značek. Fotografie posléze znovu nasnímá. Ve výsledku vypadají „vytetovaná“ místa skoro jako jizvy, zlověstné a někdy i odporně působící. Když na nahé levé rameno štíhlé modelky nechá v roce 2006 vyrýt nápis JVC, náhle je vše docela jinak: její štíhlost se změní ve vychrtlost, vyzývavý pohled v zoufalství, módní krátký účes ve vězeňský sestřih. Ať už je to PRADA, nebo YAMAHA, jakmile se tyto nápisy objeví v podobě jizev na jinak mladistvé kůži, vzbuzují místo pocitu dokonalosti a lesku, jež si s těmito značkami obvykle spojujeme, spíše vědomí pomíjivosti, zranitelnosti a nedokonalosti – tedy skutečnosti tak vlastní lidskému tělu.

Buetti vyrývá módní značky do kůže lidského těla a to se tak stává zprostředkovatelem zpráv. Lidské tělo, zdroj našich nejintimnějších zážitků a zkušeností, vlastně proměňuje ve věc veřejnou, kdykoli a kýmkoli napadnutelnou a zranitelnou. Bez jakýchkoli zábran, mezi něž kdysi patřilo například tabu nahoty, jsou tato těla vydávána veřejnosti napospas. Z těl, bývalých zdrojů citů a myšlenek, se stávají – jak tomu v módě často bývá – vyprázdněné nosiče reklamy.