Martin Dammann

Narozen 1965 ve Friedrichshafenu v Německu, žije v Berlíně

„Není správného života ve špatném“ (Theodor W. Adorno).

Historické fotografie Martina Dammanna z první a druhé světové války zachycují bezstarostné chvilky. Protagonisty těchto snímků jsou vojáci, kteří si dávají oddych od kruté reality – zabíjení a ohrožení vlastního života. S oblibou se převlékají za ženy. A tak se z přísného vojenského pochodu stává veselý rej, při němž kmitající nožky provětrávají sukně. Vojáci na snímcích působí lidsky.

Při pohledu na tolik rozjařilosti „pod hákovým křížem” tuhne dnešnímu pozorovateli krev v žilách. Adornův výrok, citovaný výše, jejž napsal v exilu v USA o fašismu v Evropě, nám vytane na mysli minimálně jako otázka. Až příliš nám to připomíná fotografie týraných vězňů v Abú Ghraib; předmětem kritiky se stalo kolonialistické hanobení Indiánů či Orientu. Válka a vojáci již dávno ztratili svoji nevinnost. Přinejmenším v evropských končinách se s nimi již nespojují pojmy čest a hrdost; ozbrojené roztržky namísto toho platí za nikdy nekončící zlo. Karnevalové hrátky, jež nám Dammann ukazuje na zvětšených obrazech, v nás vyvolávají morální dilema. Oslavy od pradávna představovaly nutný útěk od každodenního života, zvlášť je-li nespravedlivý a nuzný, jenže zhuštění pojmů a přímá konfrontace oslavy a války – jak ji autor v nashromážděných fotografiích prezentuje – zprostředkovávají dnes jen těžko snesitelný cynismus.

Ambivalentní dojmy vyvolává i další Dammannovo počínání – když archivní fotografie z londýnského Archive of Modern Conflict přenáší do pestrobarevných akvarelů. Tato neškodná, až naivní technika malby je v rozporu nejen s velikostí jednotlivých prací, která by spíše odpovídala historickým olejovým malbám, ale především tak vzniká hrozivé napětí mezi sny a uniformami znázorněných postav. Snově krásná scenérie barevné krajiny se stává kulisou tušené noční můry. Na některých akvarelech nechává Dammann barvu roztéct, až už motiv přestává být rozpoznatelný. Přesnost fotografie se ztrácí v zobrazeních, která se rovnají obrazům vzpomínek a která je zároveň vyvolávají. Dammann zkoumá formy zprostředkování toho kterého média. Zajímá ho otázka vztahu a vzájemného působení media a pravdy.