Jiří David

Narozen 1956 v Rumburku v České republice, žije v Praze

V 80. letech minulého století divoce maluje a zakládá skupinu „Tvrdohlavých“, v roce 2002 fotografuje plačící politiky a nad Hradčany umísťuje neonové, rudě zářící srdce, mezitím maluje abstraktní obrazy, pro novoročenku se nechává fotit nahý, z více než 80 000 klíčů staví bortící se sochu „Revoluce“, zase maluje, pobuřuje svými články a prohlášeními v tisku a roku 2009 točí krásný film o opuštěných strojích v továrně Koh-i-noor. To vše dělá Jiří David, umělec, který je typickým představitelem generace tvůrců, jejichž rozpolcenost, nestálost a nerespektování jakékoli kontinuity, sklon k provokaci a sexuálně podbarveným skandálům, teatrálnost, průniky do různých médií a zároveň fascinace malbou, k níž se stále vracejí, jsou reakcemi na zlomy ve společenském, politickém a kulturním vývoji posledních desetiletí.

Neboť teprve všechny rozpory a paradoxy současnosti, rozpad moderních představ o pokroku doprovázený střetem nejrůznějších kultur a etnik a stupňovaný vznikem internetu, násilí motivované středověkým fundamentalismem a využívající možností nejnovější techniky, daly této generaci onu svobodu „dvorního šaška“, s níž se noří do hlubin antagonismů a nepříčetností. Při občasných vynořeních pak tito průzkumníci vynášejí na povrch skutečnosti, které by většina lidí i nadále nechala raději v zapomnění.

Příkladem takového podniku je Davidova fotografická série „Moji rukojmí“ z roku 1998. Jako zajatce autor na fotografiích inscenuje své vlastní děti, jež tu se svázanýma rukama a nohama sedí v teatrálních oděvech na židlích, obklopené dětskými rekvizitami. Na první pohled je zřejmé, co se tu předvádí: nejen společenské tabu, jímž je sexuální zneužívání dětí, ale i médii šířené záběry rukojmích, jak je světové veřejnosti prezentují islamističtí teroristé. Jistěže něco takového je křiklavou provokací, která vzbuzuje odpor a hnus – ovšem i fascinaci. Tyto snímky nám nejdou z mysli. Slavoj Žižek, filosof pocházející z Lublaně, takovýto rozporný vztah k uměleckému dílu a vůbec ke světu chápe jako typický znak postmoderny: „Do postmoderny vstupujeme, když se náš vztah k věci stává antagonistickým. My se jakoby té věci poddáváme, ona je nám odporná, zároveň nás však přitahuje.“ A přesně tak působí obrazy, fotografie, filmy, články a vůbec všechny projevy Jiřího Davida, umělce mnoha tváří.