Roland Fischer

Narozen 1958 v Saarbrückenu v Německu, žije v Mnichově a Pekingu

Fotografii jako vynálezu 19. století, doby, kdy naivní pozitivisticko-materialistický pohled na svět platíval za pokrokový, byl automaticky přisouzen dokumentární charakter. Úlohou fotografie bylo stát se zrcadlem hmotné podoby skutečnosti a dodnes je všeobecně spojována s dokumentem.

Roland Fischer je fotograf, kterého dokumentární povaha fotografie, jak sám říká, vůbec nezajímá. Jenže čím pro něho potom je, když ne dokumentem? Fischer fotografuje v sériích. Snad nejznámější je řada „Mönche und Nonnen“ (Mniši a jeptišky), vytvořená mezi lety 1983 a 1987 v padesáti francouzských klášterech. Tváře jeptišek a mnichů, zabírající celou plochu fotografií, jsou tu zachyceny zblízka, jejich pohled míří přímo do středu objektivu, jejich rysy jsou ostré a pozadí zcela neutrální. Tak se dělají fotografie určené pro úřední potřebu, jako dokumenty totožnosti. A přece jsou tyto snímky čímsi nezvyklé, zarážející, svým způsobem i provokující.

Fischerovou další sérií jsou „Cathedrals“ (Katedrály), kde figurují převážně gotické katedrály fotografované zvnějšku i zevnitř a vždy tak, že jejich architektonické struktury zabírají celou plochu fotografie a mění ji tak v abstraktní obraz, jenž zaráží svou nezvyklou sakrálností. Podobně působí i řada fotografií věnovaných arabské ornamentální architektuře, jak ji známe ze španělské Alhambry. Současně vzniká série „Chinese Pool Portraits“ (Čínské bazénové portréty), snímky dívek stojících po ramena ve vodě. Kontury jejich obličejů, zachycených někdy i ze strany, vystupují ostře, jako by byly z vody, jež je obklopuje, vyříznuty. Podobně jako portréty jeptišek a mnichů působí i tyto snímky čínských dívek nezvykle. To nejsou fotografie, jaké známe z lesknoucích se stránek časopisů. A nakonec jmenujme Fischerovu sérii „Fasades“ (Fasády), snímky geometricky a barevně členěných fasád budov v převážně asijské části světa, které se mění zásahem autorova objektivu v abstraktní plochy podobné obrazům moderní abstraktní malby. A právě o to jde: Fischerovy fotografie jsou obrazy, jež se nevztahují k něčemu mimo ně – což je předpokladem dokumentu –, nýbrž žijí samy ze sebe. Neboť, jak Fischer sám říká, u mnichů a jeptišek mu jde o totéž, oč mu jde u fasád: o obraz, v němž se střetává hmotnost s myšlenkou, a to je víc než dokument.