Katharina Fritsch

Narozena 1956 v Essenu v Německu, žije v Düsseldorfu

Katharina Fritsch se stala známou takřka přes noc, když v roce 1987 postavila během výstavy „Skulptur Projekte“ v německém Münsteru do nákupní zóny citronově žlutou madonu v životní velikosti. Madona z polyesteru byla zvětšenina známé lurdské sošky. Stála uprostřed každodenního ruchu, ruce sepnuté k modlitbě, hlavu pokrytou rouchem, a působila, jako by právě přistála z jiného světa.

Žluté zabarvení učinilo z této sakrální sochy banální zjev hodný popového umělce Andyho Warhola. Protly se tu dvě roviny: rovina hmoty a rovina sakrálního. A přesně o to Fritsch jde. „Materialita v mých pracích mizí a stává se nedůležitou. Přesto je důležitá, ale jen v tom smyslu, že vytváří dojem nehmotnosti… Moje skulptury mají proto často matné povrchy, aby nereflektovaly okolí. To zesiluje dojem neuchopitelného zjevu,“ vysvětluje Fritsch. Zjevu, kterému se – dříve než je německý kulturní kritik Walter Benjamin v 30. letech minulého století vyloučil z moderního umění – říkalo aura.

Od dob Waltera Benjamina existuje představa, že nejenom technicky reprodukovaná, ale i technicky vyrobená umělecká díla, jako jsou filmy, fotografie a v případě Fritsch reprodukované a technicky vyrobené sochy, se mohou osvobodit od aury, a stát se tak všeobecně přístupnými, sekularizovanými objekty, které nevyžadují kontemplativní přístup. Fritsch tuto představu odmítá: „Žijeme sice v postnáboženské době a umělci nejsou kněží, ale to neznamená, že bychom se měli vzdát koncentrace, silných obrazů a auratických objektů. Právě my, umělci, bychom měli koncentrovat zkušenosti, nenechat okolo nás vše jen tak profrčet. To je dědictví náboženství.“

Právě proto autorčiny barevné reprodukce, například sochy svaté Kateřiny, svatého Jiří či sochy všedních motivů, jako jsou krysy, hadi anebo slon, které někdy v menším provedení vystavuje jako běžné zboží do regálu, oscilují mezi auratickou září, jež odkazuje na to, co hmotu přesahuje, a proto je neviditelné, a banalitou prosté viditelnosti. Neboť, jak říká vlivný teoretik umění Thierry de Duve, dnes víme, že neviditelné dále existuje „a že mezi viditelným a neviditelným neexistuje žádné zprostředkování“. Právě na tuto nemožnost zprostředkování poukazují sochy, instalace i výtisky banálních motivů z pohlednic rafinovaně zvětšené na velké obrazy Kathariny Fritsch.