Andrew Gilbert

Narozen 1980 v Edinburghu ve Skotsku, žije v Berlíně

Obsesí Andrewa Gilberta je evropský kolonialismus 19. století. Jeho kresby, sochy a instalace jsou přehlídkou uniforem, zbraní, afrických fetišů, kmenových náčelníků, bohyní a také pochodujících či bojujících vojáků. Ale všechny ty uniformy a zbraně jsou nakonec jen vnějšími dekoracemi, za nimiž se odehrává jedno z nejtragičtějších dramat světových dějin: kolonizace – snaha ovládnout a pokořit neevropské národy a násilně po celém světě zavést evropské kulturní hodnoty, vycházející z evropského pocitu nadřazenosti.

Ve své obsesi jde Gilbert tak daleko, že sám vystupuje jako skutečný generál britských vojsk Andrew Gilbert Wauchope, a dokonce pod tímto jménem píše fiktivní dopisy, nebo že se převtěluje do podoby Zulu-královny – královny afrického národa, s nímž Britové vedli krvavé války. Tematizuje se zde násilí a nadvláda, a především sexuální a rasistické projekce jako zdroj tohoto násilí. Na Gilbertových kresbách proto vidíme nejen vraždění a znásilňování, ale i ty nejabsurdnější sexuální fantazie, při nichž jsou překračovány všechny myslitelné hranice, včetně té mezi člověkem a zvířetem. Kresba „The Birth of Andrew Emperor of Africa“ (Zrození Andrewa, vládce Afriky) z roku 2010 zobrazuje sedící Afričanku s železnými pouty na krku a na rukou, z jejíž hlavy v podobě lebky se vztyčuje penis a z jejíž vulvy vystupuje britský voják s pistolí a šavlí v ruce. Přesto tyto výjevy působí – hlavně díky své barevnosti – jakousi až svůdnou krásou. Svůdné ovšem byly i původní představy o kulturním přínosu západní civilizace, záhy se však změnily v do nebe volající hrůzy.

Gilbert tak nejen odkrývá hrůzy kolonialismu a s ní spojené sexuální a rasové fantazie, ale poukazuje zároveň na to, že i evropská kultura, chápající sebe samu jako nadřazenou, byla a je prosycena primitivními pověrami, fetišismem, agresí a sexuální obsesí. Přes všechnu zvrhlost a hrůznost působí však Gilbertovi hrdinové, především jeho slaměné figury v lidské velikosti oblečené do opravdových, ale věkem již značně sešlých uniforem, spíše směšně a neškodně. Jejich doba je nenávratně pryč. Zůstaly jen jakési exotické vzpomínky a snaha se s touto etapou dějin nějak vyrovnat. Ostatně, k těmto exotickým vzpomínkám patří i známý pražský cestovatel po Africe Emil Holub, jenž je společně s dalšími postavami rovněž součástí tohoto svůdně hrůzného panoptika kolonialismu.