Shaun Gladwell

Narozen 1972 v Sydney v Austrálii, žije v Sydney a Londýně

O umění rozhoduje každý sám. Když se Shaun Gladwell v díle „Self-Portrait Spinning (Paris)“ (Autoportrétové roztočení /Paříž/), jež vznikalo v letech 2002–13, točí kolem vlastní osy na skateboardu před památkami, jako je Louvre či Bastila, má sice náměty na pohlednice z Paříže na dohled, místo panoramatického pohledu ze všech úhlů se však se vzrůstající rychlostí jeho pohybu dostavuje určitá slepota. Oproti tomu se do středu pozornosti dostává pohled zvenčí. Toto video se jako autoportrét skrze umělce, kroužícího kolem své osy, a prostřednictvím zdůrazněné perspektivy pozorovatele koncentruje na svého tvůrce. Jeho pohyb se jeví jako zpomalený, zatímco město se drží svého běžného rytmu. Gladwell rozkládá úrovně vnímání různých pozorovatelů v rozdílných prostorech, lišících se tím, co dotyčná osoba zažívá. Umělec – který je v jiném pohybovém prostoru, než jaký tvoří realita kolem něj – je nemůže zachytit; recipient, stojící mimo svět autorových zkušeností, je naopak vidí jasně, umělcův způsob nazírání mu ovšem zůstává nepřístupný a může jej pochopit jen v přeneseném smyslu prostřednictvím pohledu na jeho tělo v pohybu. Díky posunům a propojení způsobů vnímání v rámci daného média a mimo něj tak dochází k novému stanovování hranice mezi prostorem obrazu a pozorovatele. Fotografie se stejnými názvy odhalují dimenzi, která je v rozporu s realitou ukotvena v umělcově vyobrazení sebe sama. Umělci, kteří se na obrazech zachycujících jejich činnost prezentují jako malíři, se na základě požadavku nehybnosti znázorňují pouze jako lidé se štětcem v ruce. Gladwell se ovšem během autoportrétování pohybuje. Jeho podobizna je sice deformovaná, ale s rychlostí, kterou v ní vidíme, je coby umělec pohybu spokojený. Fascinuje ho chápání prostoru prostřednictvím vlastního pohybu. Jeho díla jsou pro něj stopami zkušenosti, jakéhosi přímého konání. „Zajímá mě, jak se těla pohybují prostorem a jakou mají v určitých situacích schopnost výkonu.“ Tématem série „Sleeping Soldiers“ (Spící vojáci, 2009) je pro změnu poznání a vnímání. „K těmto dílům mě inspirovalo několik historických maleb, jejichž subjektem byl spánek – představující pro mě hádanku –, jsem schopný tento subjekt pozorovat, ale nikdy se nedozvím, co viděl ve svých snech.“ Opakuje se tu tematika neopětovaného pohledu a rozdílného vnímání v různých zkušenostních světech. Snímky neprozrazují, zda jsou vojáci vyčerpaní, či mrtví. O tom rozhoduje každý sám.