Nan Goldin

Narozena 1953 ve Washingtonu v USA, žije v New Yorku a Paříži

Nan Goldin se proslavila sérií šokujících fotografií koncem 80. let minulého století. Proč šokujících? Protože do té doby nikdo podobným způsobem nezachytil svět uměleckého undergroundu, v němž sex, drogy a násilí patří ke každodennímu životu. Mezi lety 1979 až 1986 dokumentovala Goldin s posedlostí sobě vlastní život v okolí newyorské Bowery, sešlé ulice s levnými nájmy, s bary otevřenými až do rána a s možností rychle si kdykoli a kdekoli opatřit další nutnou dávku drog. Goldin sama žila uprostřed této scény, skládající se z post-punkových muzikantů, zneuznaných umělců, překupníků drog, homosexuálů, prodejných i neprodejných dívek, vyděděnců a bláznů všeho druhu. Celá řada fotografií také vznikla v jejím bytě – za všechny zmiňme snímky páru milujícího se ve sprše, divoce nalíčených dívek na toaletě, dívek pokojně spících po vyčerpávající noci nebo přítelkyň, které si vpichují další dávku heroinu. Goldin, jež se inspirovala americkým fotografem Larrym Clarkem, který už v 60. letech zaznamenával svým fotoaparátem život narkomanů a mladistvých homosexuálů, tak pokračuje v nic nevynechávající a ničemu se nevyhýbající dokumentaci života, jenž se zdá být jediným, nikdy nekončícím drogovým a sexuálním opojením.

Takový život je však vyčerpávající a zrádný, plný extrémů a excesů, a sexuální posedlost, ať hetero-, či homosexuální, tu předčí už jen závislost drogová. I proto pojmenovala autorka tuto sérii „The Ballad of Sexual Dependency“ (Balada o sexuální závislosti), titulem převzatým z hry „Dreigroschen Oper“ (Třígrošová opera) německého autora Bertolda Brechta. Sex, excesy a drogy, typické nejen pro americký umělecký svět 80. let, jsou zde zachyceny v dosud nevídané intimitě, která činí nejen z fotografky, ale i z diváků ne-li spolupachatele, pak alespoň zasvěcence. Když se posléze mezi Goldinými přáteli začíná objevovat AIDS, nepřestává tato neúnavná dokumentaristka beze studu, a přece s důstojností sledovat, jak se nemoc a smrt v jejím okolí šíří. Vyhublá těla, horečnaté pohledy, zoufalství a strach, ale i záblesky něhy, vděčnosti a náklonnosti, to vše lze na jejích snímcích spatřit. Cookie, hýřivá přítelkyně, jež na AIDS před Goldiným objektivem umírá, se pro newyorský umělecký svět stává rychle ztělesněním ničivé síly této děsivé choroby. V 90. letech následují další série fotografií, jako například „I’ll Be Your Mirror“ (Budu tvým zrcadlem), ty však zdaleka nedosahují takové intenzity jako otřesné a zároveň něžné snímky, jimiž se Goldin proslavila v 80. letech.