Katharina Grosse

Narozena 1961 ve Freiburgu v Německu, žije v Berlíně

Katharina Grosse vytváří vůbec největší obrazy současné doby a v této tradičně mužské doméně se pohybuje s obdivuhodnou samozřejmostí. Začínala v 80. letech malbou figurativní, posléze přešla k malbě abstraktní a nakonec v roce 1998 vyměnila štětec za kompresorem poháněnou stříkací pistoli, s jejíž pomocí velkoryse proměňuje vše, co jí přijde pod ruku, v obraz. Obrazem se tak stávají nejen stěny, podlahy, sloupy, okna, dveře a stropy či schodiště výstavních institucí, ale také ložnice sběratelů umění, tělocvičny, jídelny, knihovny a venkovní veřejné prostory.

V montérkách, s helmou na hlavě a brýlemi chrlí Grosse ze své nabité pistole mračna zářivých duhových barev, jež se šíří prostorem a usazují se na rovných, křivých i zaoblených plochách, na předmětech a někdy i na tradičních, na rám napnutých plátnech; jednoduše na všem, na co pistole této umělkyně namíří. Takový postup dává malbě zcela svérázný, efemérní vzhled; nanesené barvy se nejen rozplývají a překrývají, ale šíří se jako vznášející se mraky do prostoru. Takto vzniklá malba nemá začátek ani konec, nelze mluvit ani o nějakém středu, okraji, co je dole nebo nahoře; vše se zdá být nekonečné, nadčasové, proměnlivé a může se šířit bez jakýchkoli zábran. Je to malba ve své nejryzejší podobě, i tehdy, když ji malířka aplikuje na objekty ze styroporu podobné kamenům, které potom nahromadí do působivých trojrozměrných skupin.

S pouličními graffiti spojuje Grosse agresivita a někdy až drzost, s níž po sobě bezohledně zanechává barevné stopy na všem, co jí přijde do cesty. V čem se však liší, je její důsledné trvání na čisté malbě. Nejde jí o obsah ani o žádné sémantické narážky, nýbrž jen a jen o čistou malbu, která se stává prostorovou, a tím vlastně skutečnou. Do takové malby lze totiž vstoupit. A to klade na diváka dosud nezvyklé nároky: nestojí už tváří v tvář ojedinělému obrazu, s nímž navazuje kontemplativní vztah a jehož vnímání může do určité míry kontrolovat. Nyní je obklopen zářící změtí tančících barev, které se prostorově i časově prolínají. Čas a prostor vstupují simultánně do jeho vědomí, aniž by podléhaly jakékoli kontrole, hierarchii či hodnocení. Divák je tedy pohlcen jak prostorovým, tak časovým zážitkem, jenž ve své intenzitě nemá v současném umění obdoby a jenž mu umožňuje chápat malbu docela novým způsobem, jak ve vztahu k prostoru, tak k času.