Beate Gütschow

Narozena 1970 v Mohuči v Německu, žije v Kolíně nad Rýnem a Berlíně

Rozměrné barevné fotografie Beate Gütschow ukazují líbezné krajiny se šťavnatě zelenými loukami, jež jsou ohraničeny prastarými stromy, svahy s potoky, lemovanými keři a zaoblenými kopci v pozadí. Uprostřed těchto idylických krajin často stojí lidé, rozjímající nad krásou přírody. Tak nějak musela vypadat příroda v zaslíbené Arkádii, alespoň podle toho, jak nám ji sugerují nejrůznější obrazy. Malovali ji tak francouzští malíři 17. století, Claude Lorrain a Nicolas Poussin, ale i romantičtí krajináři 19. století – a stejně ji vidí i Beate Gütschow. Při pozornějším pohledu na její fotografie však přichází rozčarování. Tráva je až příliš zelená, stromy jako by měly umělou kůru, a světlo, které dopadá na korunu stromu, přichází z jiného úhlu než třpytivé záblesky slunce na vodní hladině. A co to jízdní kolo, o něž se opírá jeden z pozorovatelů? Tady jednoduše něco nehraje.

Snímky Gütschow nejsou tím, co předstírají: nejsou to záznamy existujících krajin. Ze snímků reálné krajiny, již na nejrůznějších místech autorka fotografuje, se sice skládají, ale následně jsou zpracovány na počítači. Jednotlivé fotografie nebo výstřižky z nich fotografka seskupuje do kompozic, které záměrně napodobují romantické představy o krajině, jak je známe z evropského malířství. Někdy pomocí počítače zintenzivňuje barvy, zdůrazňuje nebo tlumí kontury či zasahuje do světelných efektů. Takto uměle vytvořené fotografie, prezentované v sérii nazvané „LS – Landschaft“ (K – Krajina), nás pak konfrontují s naší vlastní představou o přírodě. Existuje vůbec něco jako původní příroda, nebo je a vždy byla jen kultivovaným a uměle konstruovaným světem, jak ho známe z fiktivních malířských zobrazení? Je představa přírody vůbec oddělitelná od kultury?

A jak vypadá naše představa o městech? V sérii „S – Stadt“ (M – Město) se Gütschow podobným způsobem vyrovnává s modernistickými fantaziemi takových architektů, jako byl například Le Corbusier. Liduprázdné betonové plochy, dvoupatrové silnice, budovy téměř bez oken, nájezdní rampy a obytné mrakodrapy; vše vyzařuje anonymitu a osamělost. Tak vypadá černobílý urbanistický svět této umělkyně. Příznivěji snad působí fotografie ze série „I – Innenraum“ (VP – vnitřní prostor). Avšak i tady se zdá, jako by byl náš svět určen především chladným funkcionalismem technických přístrojů.