Hans-Peter Feldmann

Narozen 1941 v Hildenu v Německu, žije v Düsseldorfu

„Kradu obrázky,“ říká Hans-Peter Feldmann. A skutečně, od roku 1968, kdy přestal malovat, se věnuje převážně fotografickému obrazu. Pracuje s ním však konceptuálně, tj. sleduje určitý koncept, jejž by bylo možno popsat jako pokus ujasnit si, jak dalece jsou naše vnímání světa a představa o něm filtrovány a určovány fotografií. Byla to skutečnost, anebo snad reklamní fotografie, co vtisklo představu svůdných linií ženských nohou do naší paměti?

Feldmann tráví většinu času hledáním:
 v novinách, časopisech, knihách, na bleších trzích, v antikvariátech a ve starožitnictvích. Hledáním bez estetických měřítek a jakéhokoli rozlišování, zda to, co hledá, patří k masové produkci, kýči, odpadu, nebo k vysokému umění. Zajímá ho všechno: nejen fotografie, ale dokonce i takové všední věci, jako jsou dortové mísy. Ze stovek fotografií, kreseb, předmětů a dokumentů posléze sestavuje koláže. Jahody a svůdně obnažená kolena sedících žen, dortové mísy z 50. let a dámské barevné boty na vysokých podpatcích. Reklama, vzpomínka, představa, skutečnost – vše se tu mění v obrazy, které se vynořují, prolínají a opět ukládají do paměti, obrazy, jež se takto stávají kolektivními.

Po vlastním fotoaparátu sahá Feldmann jen výjimečně. Třeba když fotografuje pohled z hotelového pokoje, v němž přenocoval. Který pohled se zapsal do naší paměti? Ten původní, anebo ten, jejž zachytil náš fotoaparát? Dnes již legendární je Feldmannova série 72 černobílých fotografií „Alle Kleider einer Frau“ (Všechno oblečení jedné ženy) z roku 1974. Co snímek, to jeden kousek z ženského šatníku: sukně, podprsenka, punčocháče… Nezapomenutelná je rovněž série 101 fotografií z roku 2001, která jednotlivými portréty dokumentuje „100 Jahre“ (100 let) lidského života, počínaje narozením dítětem. Také po štětci sahá Feldmann jen výjimečně. Tak například když obmalovává „pin-up girls“ anebo když natírá obrovskou kopii Michelangelovy sochy Davida na žluto a staví toto ztělesnění vysokého umění doprostřed každodenního ruchu měst.

Feldmannův koncept je doslova posedlý každodenností a všedností. „Za jeden den člověk zažije deset minut šťastných okamžiků,“ říká tento lovec paměti. „Mě ale zajímá ten zbytek dne, těch třiadvacet hodin a padesát minut, které nepředstavují žádné vrcholné zážitky a nepřinášejí žádné šťastné okamžiky. To je přece ten skutečný život.“