Jitka Hanzlová

Narozena 1958 v Rokytníku v České republice, žije v Essenu

Nad fotografiemi lidského těla nebo krajiny dnes již nikdo nežasne. Nikdo už se ani nezamýšlí nad vztahem takového zobrazení ke skutečnosti. Jako by bylo ono více než sto let staré varování Charlese Baudelaira, že fotografie vytváří falešnou realitu, již zapomenuto. Generace fotografů – především německých, zastoupených Augustem Sanderem, Hillou a Bernhardem Becherovými a jejich žáky – věřily, že jejich fotografie jsou objektivní. Ne tak Jitka Hanzlová. Ta se skutečnosti přibližuje subjektivně. Ještě během studia na Folkwangschule v Essenu jezdila pravidelně do rodného Rokytníku, kde fotografovala obyvatele vesnice. Tyto snímky posléze vystavila společně s fotografiemi lidí z městského prostředí. Střet dvou protikladů: příroda a civilizace.

Mezinárodně známou se Hanzlová stala až sérií „Female“ (Ženy) – ženami spontánně fotografovanými na ulicích evropských a severoamerických měst. Kontury postav na těchto snímcích zřetelně vystupují z nezaostřeného pozadí; ženy tak nesplývají s okolím, naopak si zachovávají svou jedinečnost, což je ve společnosti strukturované sociologickými kategoriemi téměř provokací. Tyto ženy nejsou zástupkyně různých povolání, národů či menšinových skupin, jak tomu bylo u Sandera – mají jen křestní jméno, nic víc. Hanzlová nezná jejich věk, povolání ani bydliště, náhodně je potká a požádá o snímek. Vše se děje rychle. Už stojí před objektivem, ale dosud váhají. Postavit se a zapózovat pro ně totiž není žádná samozřejmost. Většinou je přepadá dnes již skoro neznámý pocit studu, který člověku brání vystavovat se situacím pro něj nedůstojným. Je to stará moudrost, že objektiv namířený na člověka je zbraň mířící na jeho důstojnost. Proto dřívější kultury věřily, že pořízení snímku připraví tělo o jeho duši.

To, co vidíme na běžné fotografii, je povrch těla, jeho hmota. Oproti tomu objektiv Hanzlové proniká hlouběji, do nekonečného universa, které se nazývá člověk – a které přes všechnu pomíjivost a nedokonalost vyzařuje překvapivou důstojnost. Zachytit ji však vyžaduje úctu. A právě úctou se vyznačují snímky této umělkyně, ať už jde o člověka, nebo přírodu, jíž se v posledních letech intenzivně věnuje. Hanzlová si pokládá dnes již takřka zapomenutou otázku: Jaký dopad má fotograficky zachycený obraz na jedinečnost a důstojnost nejen člověka, ale i přírody?