Thomas Helbig

Narozen 1967 v Rosenheimu v Německu, žije v Berlíně

Thomas Helbig je výjimečný v jedné věci: ať už jde o sochy, kresby, či obrazy, všechna jeho díla se vyznačují zcela zvláštní přítomností současného v minulém. Co se tím míní? To lze nejlépe vysvětlit na příkladu jeho sochy „Engelchen“ (Andělíček) z roku 2008. Na čtyřhranné bílé podestě z betonu, tedy z materiálu současného, je umístěn podivný, jakoby bronzový zlomek antické sochy. Anebo je to kovová turbína vylomená z průmyslového stroje? Těžko rozhodnout. Navrchu tohoto seskupení, ať už antického, či průmyslového, se vznáší jasně identifikovatelná křídla. Téměř automaticky se člověku při pohledu na tuto sochu vybaví antická bohyně vítězství Niké Samothrácká, která svými rozpřaženými křídly triumfálně vítá návštěvníky pařížského Louvru. Jenže tahle bohyně jako by zažila přinejmenším bombardování Drážďan v roce 1945, což je pro Německo dodnes jedna z nejstrašnějších vzpomínek. Roztavené a všelijak poškozené jsou jak části sochy, tak části podesty. O vítězství, triumfu či slávě zde tedy nemůže být řeči. A v tom je právě síla Helbigových děl: zpřítomňují minulost tak, že namísto nostalgických vzpomínek jsme vyzváni k zamyšlení nad současností.

Ještě zřetelněji lze tento dekonstruktivně zpřítomňující proces minulých mýtů pozorovat v autorově malbě. Helbig často používá abstraktní geometrické formy, ale místo aby tyto formy vyzařovaly přísnost, racionalitu, rozhodnost a jasný pohled do budoucnosti, jako tomu bylo u klasických geometricky abstraktních obrazů moderny, šíří Helbigovy formy spíše vágnost, nerozhodnost, váhání a záhadnost, a nejen to: často překračují hranici, za kterou se najednou stávají narativními, což bylo u moderního obrazu prohřeškem. Formy si měly zachovat čistotu a tím se vzepřít jakémukoli asociativnímu uchopení tématu obrazu. Ne tak formy v Helbigových obrazech. Na černém podkladu se objevuje bílý čtverec, jehož horní roh jako by byl utržen. A přesto je v tomto natrženém seskupení přítomen legendární čtverec ruského malíře Kazimira Maleviče. Dále se na bílé ploše objevují dva hrubými tahy štětce namalované ovály, mezi nimiž jako by se pohybovalo kyvadlo zakončené kuličkou. Obraz z roku 2009 se jmenuje „Blüte“ (Květ). Tímto způsobem Helbig do odkazu klasické moderny vnáší prvky, jež jí jsou cizí a jež ji uvádějí do záhadných konstelací, které minulost manýristicky zesoučasňují a současnost zároveň vrhají do stínu minulého.