Noritoshi Hirakawa

Narozen 1960 ve Fukuoce v Japonsku, žije v New Yorku

Když se v 60. letech minulého století objevili japonští fotografové Nobuyoshi Araki a Daido Moriyama, kteří ve svých snímcích nemilosrdně překračovali sexuální a společenská tabu, nedovedl si nikdo představit, že by bylo možné zajít ještě dále. Noritoshi Hirakawa, který pochází z Japonska a dnes žije v New Yorku, ale dokazuje, že to možné je. Více než samotná sexualita jej ovšem zajímá vztah soukromého a veřejného prostoru; vztah intimního života, kde se můžeme za zavřenými dveřmi ložnic vyžívat v sexuálních fantaziích, a života veřejného, kde sexualita a s ní spojené touhy podléhají často až striktním pravidlům a zákazům. Co je na veřejnosti únosné a co už nikoli? Kdy se náhodný svědek sexuálního jednání s odporem odvrátí, kdy bude předstírat, že nic nevidí, a kdy fascinován zůstane stát? Při akci z roku 1998 nazvané „Reason of Life“ (Smysl života) žádal Hirakawa mladé dívky, aby si ve veřejných prostorách Tokia namířily fotoaparáty pod sukně. Výsledkem jsou perspektivně zkreslené pohledy mezi dívčí nohy, místo bujných fantazií. Kdo by nechtěl vidět více? Hirakawa vystavuje tyto lehce pornografické snímky společně s fotografiemi dokumentujícími reakce náhodných kolemjdoucích. Při akci „Art in America“ (Umění v Americe) z roku 1997 zase žádal milenecké páry, aby před jeho objektivem souložily na veřejných místech. Divákovi potom dává možnost vyzkoušet si, s jakým pocitem je ochoten se na tyto fotografie dívat: zda s pocitem viny, studu, zvědavosti, s nestydatostí, nebo dokonce chlípnou lačností. Hirakawa vlastně provokuje diváka k tomu, aby si ujasnil, co na veřejnost patří a co by mělo zůstat v soukromí ložnic; aby si vytvořil svá vlastní cenzurní kritéria.

V rodném Japonsku vzbudil Hirakawa pozornost, když v roce 2007 – tedy roky před atomovou katastrofou ve Fukushimě – začal pod titulem „In Reminiscence of the Sea – Moonlight, Sunset“ (Při vzpomínce na moře – svit měsíce, západ slunce) vystavovat fotografie malebných japonských krajin, na nichž ale může pozorný divák objevit další tabu japonské společnosti, a sice atomovou elektrárnu. Sex může vést k podstatným otázkám a naopak podstatné otázky končí často u sexuality. Jak říká Hirakawa: „Když ukazuji obraz, jenž má přímý vztah k sexuální aktivitě, doufám, že dá divákovi možnost myslet na jiné věci než na sex. Na druhé straně, když ukazuji obrazy mnohoznačné, chci, aby se divák více koncentroval na sex.“