Thomas Hirschhorn

Narozen 1957 v Bernu ve Švýcarsku, žije v Paříži

Instalace Thomase Hirschhorna jsou ohromující. Z levného materiálu, objednaného přes internet, z krabic, balicího papíru, lepenky, celofánu, dřevěných latí a lišt, a z odpadu, především lahví všeho druhu, nefunkčních televizorů a plastových židlí, vytváří tento umělec chaotická seskupení, jež se jako rakovinné nádory šíří prostorem. Na první pohled působí tyto instalace až směšně, zblízka však navozují dojmy spíše hrůzné – jsou totiž všelijak polepené a vytapetované výstřižky fotografií z novin a časopisů zachycujících mrtvá, umučená a zohavená těla. Tyto výjevy jsou někdy natolik trýznivé, že musí divák přemoci odpor. A tak se z hravých a nesmyslných bludišť jakéhosi posedlého kutila stávají jeskyně hrůzy.

Hirschhorn sám se považuje za umělce, jenž provozuje politické umění. „Chci dělat aktivní umění, umění, které aktivuje mozek,“ říká. A to není dnes, v době masových médií, vůbec jednoduché. Snad i proto na sebe Hirschhorn upozorňuje prostřednictvím skandálů. V roce 2004 například vystavil v Paříži ve švýcarském kulturním centru instalaci „Swiss-Swiss-Democracy“ – bludiště, v němž byly k vidění hrůzné scény mučení z irácké války v koláži s erbovními znaky švýcarských kantonů. Na tuto instalaci okamžitě zareagovala kulturní nadace Pro Helvetia a slíbenou finanční podporu zrušila.

Další zásadní Hirschhornovou ambicí je oslovit instalacemi nejen návštěvníky výstav, ale i publikum, které výstavní síně běžně nenavštěvuje. Věhlasnými se staly jeho „pouliční oltáře“ (Strassenaltäre), věnované například malířům Pietu Mondrianovi a Otto Freundlichovi či americkému spisovateli Raymondu Carverovi aj. V podzemní stanici na berlínském Alexanderplatzu postavil Hirschhorn v roce 2006 oltář také německé kultovní spisovatelce Ingeborg Bachmann.

Hrůzné výjevy, které se již staly poznávacím znakem tohoto aktivátora lidského svědomí, užívá Hirschhorn zcela záměrně. Chce jimi upozornit na to, co sám nazývá „hard core of reality“, a diváka „aktivovat“. O to mu šlo i během 54. benátského bienále v roce 2010, kde reprezentoval Švýcarsko. Jeho instalace „Crystal of Resistence“ (Křišťál odporu), sestavená převážně ze skla a zrcadel, působila jako seskupení třpytících se křišťálů, avšak jen do té doby, než divák přistoupil blíže a spatřil fotografie a výstřižky dokumentující tvrdé a jen těžko stravitelné jádro skutečnosti.