Andy Hope 1930

Narozen 1963 v Mnichově v Německu, žije v Berlíně

V obrazech Andyho Hopea 1930 (vl. jm. Andreas Hofer) jako by se čas rozléval všemi směry: budoucnost, minulost, současnost, 30., 50. i 60. léta; zastoupeno je tu vše, a to nejen citáty z děl moderního umění, nýbrž i obrazy pocházejícími z komiksů, science fiction, béčkových hollywoodských filmů, plakátů a bulvárních časopisů. V Hopeho světě se potkává hrůzný bůh slunce se Supermanem na abstraktním pozadí, které svou barevností připomíná obrazy zakladatele abstraktní malby Kazimira Maleviče.

Hope patří spolu s Thomasem Zippem, Markusem Selgem a Thomasem Helbigem ke generaci německých malířů, jejichž svět se podivnými tvory jen hemží. V Hopeho případě jsou to různí bozi a polobozi, supermani, kriminálníci a čerti, zvířata s lidskými hlavami, draci, dinosauři, kovbojové či filmové hvězdy aj. Své obrazy a kresby prezentuje v instalacích, jež dávají vzniknout překvapivým mentálním prostorům – přestože tu vlastně vždycky byly, v našich snech a představách, na stránkách komiksů, ve filmech a fantaziích science fiction. Doposud však nikoli v moderním umění. Malevičův černý čtverec na bílém pozadí držel tento svět dosud v patřičném odstupu.

Nejpozději od 80. let minulého století se tyto bytosti dožadují naší pozornosti a vstupují do světa umění; z děr a jeskyní, ze snů a fantasmagorií vyplouvají na povrch. Nepředstavují však tíživý, deprimující svět, jak ho znal německý expresionismus, ani nostalgii 80. let. Je to svět současný; podivný, ale svůdný, a jistým způsobem i zábavný.

Tento svět popisuje ve své knize „Nous n’avons jamais été modernes“ (Nikdy jsme nebyli moderní) francouzský sociolog Bruno Latour. Je plný hybridních zjevů a záhadných objektů, které se množily tím bujněji, čím více se je náš moderní svět snažil pomocí norem a osvícenských procesů potlačit. Právě v tomto procesu hrálo moderní umění důležitou roli. Vzpomeňme jen na požadavek racionálního postupu u celé řady modernistických hnutí či na téměř asketické lpění na čistotě formy u minimalistů, uměleckého směru dominujícímu v 60. a 70. letech minulého století. U Hopea se všichni tvorové a všechna zjevení zatlačená do jeskyní a nor podvědomí vracejí na světlo. Okupují s hravostí plochy jeho obrazů a často i celé výstavní prostory. Jsou groteskní, někdy až směšní, ale mají – podobně jako komiksy, science fiction a béčkové filmy – přitažlivost drogy: kdo s nimi jednou přijde do styku, už se jich jen těžko dokáže vzdát.