Alex Katz

Narozen 1927 v New Yorku v USA, žije tamtéž

Od začátku 60. let minulého století maluje Alex Katz lidi. Tím se ovšem dostává tak trochu na okraj americké umělecké scény: Kdo po expresivně abstraktní malbě Jacksona Pollocka a přísně formalistických obrazech Barnetta Newmana ještě maluje portréty? Nikdo. Katz je takřka jediný a ani on si není zcela jistý, jestli lze malovaný portrét vůbec považovat za „moderní umění“. Proto se nespoléhá jen na své oko a štětec, ale jako východisko k malbám používá také (i když vzácně) širokoúhlé fotografie. Současně je fascinován filmem a možností určité předměty nebo osoby přiblížit a zvětšit objektivem kamery. Díky této metodě působí Katzovy portréty při vší starobylosti zároveň i současně.

Zajímavý je způsob, jakým Katz zachází s liniemi – jsou jasně tažené, oddělují obličeje od pozadí, formují oči, ústa, obočí a dávají obličejům jakoby staroegyptskou podobu. Na začátku malířské kariéry byl totiž Katz ovlivněn staroegyptskými portréty a ikonami. Převzal odtud nejen charakteristickou sílu linie, ale především způsob zacházení se světlem – s denním světlem, které používá pro všechny své fotografie. V uplynulé dekádě využíval reflektorů, kterými přímo nasvěcoval portrétované. Světlo jako by naopak vycházelo od fotografovaných a měnilo je tak v jakési neskutečné bytosti.

Nezvyklá je také jakási strnulost portrétovaných osob, která staví Katzovy obrazy do protikladu k tendencím v současném uměleckém dění. Obličeje maluje většinou frontálně, výjimečně z profilu. A přestože jsou portrétovaní představeni v pohybu, působí vždy, jako by byli vytrženi z pulsujícího života. Zbaveni vší tělesnosti mění se v plochy, barvy, linie a světlo, a přesto jsou to obličeje a těla bytostí tohoto světa. Příznačná je také jistá něžná, až zranitelná krása. Krása, která má sice svůj původ v reálném životě, ale staví se všem levným, každodenním a pomíjivým jistotám do cesty. „Nevěřím na existenci pravd. Věřím v krásu,“ řekl před lety tento malíř, nevzdávající se tradiční malby.