Krištof Kintera

Narozen 1973 v Praze v České republice, žije tamtéž

Kinterovy objekty mluví, svítí, hýbou se a kouří, a přece to nejsou dětské hračky. S dětstvím, zvlášť s obdobím puberty, mají však mnoho společného. Vyznačují se totiž stejnou drzostí a vůlí provokovat, týmž živelným pocitem deziluze, jejž pociťují mladiství, když poprvé zjistí, že svět není zdaleka tak spravedlivý, pokojný a hezký, jak se domnívali, když byli dětmi. Svět Krištofa Kintery je prosycen protestem a vzpourou. „I am sick of it all,“ opakuje nákupní taška z roku 2003, ze série „Mluvící“.

Ale zatímco v každodenním životě dospělých sklony k protestu, vzpouře a nonkonformitě mizí, v oblasti umění často přetrvávají. Kalifornský umělec Mike Kelly je jedním z autorů, kteří svět dětství a dospívání úspěšně integrovali do své tvorby. Podobně jako Kelly i Kintera vnímá, že svět dospělých je nejen plný úzkosti, hrůzných představ a konzumu, ale především plný absurdních zjevů. V Kinterově světě mutují domácí spotřebiče v amorfní potvůrky napájené elektrickým proudem a díky zabudovaným strojkům z vibrátorů se občas i vrtí a třesou. Mezi lety 1997 a 1998 jich tento umělec vyrobil na 26 druhů a opatřil je i krabicemi a hedvábným balicím papírem s logy firem vznešených jmen jako „Ultron“ nebo „Utitool“. S prodejem to však už bylo těžší: našlo se jen několik obchodů, jež byly ochotné „Spotřebiče“ do výkladů, či dokonce přímo na pulty prodejen umístit.

Známé jsou rovněž Kinterovy zdeformované, jízdy neschopné bicykly či sloupové sochy z polštářů nebo z pytlů s cementem, které lze chápat jako parodické komentáře proslulého nekonečného sloupu – ikony moderního sochařství – Constantina Brancusiho. Tento vertikální objekt z navršených pytlů z roku 2007 nese název „Do It Yourself (After Brancusi)“. Neuctivou poznámkou k metafyzickým vzletům moderny je i omlácený železný sud z roku 2008, z něhož vychází pára a jenž se honosí názvem „Holy Spirit Opened“.

Zábavná, ve své tragikomičnosti ovšem úděsná je malá figurka oblečená do džínsů
a barevné košile, která tluče hlavou do zdi, až padá omítka. Tato instalace se nazývá „Revoluce“, a jak sám Kintera říká, je sarkastickým komentářem všech věčně revolučních, ale nakonec vždy marných pokusů o boření zdí. „Hlavou zeď neprorazíš,“ říká prastará, ještě předrevoluční moudrost. A právě to je pro Kinterovo dílo klíčové: za jakoby banálními výjevy se skrývají nepříjemné pravdy.