Jürgen Klauke

Narozen 1943 v Klidingu v Německu, žije v Kolíně n. Rýnem

Žádný jiný umělec se ve svých kresbách a inscenovaných fotografiích nepostavil tak radikálně sexuálním obsesím jako Jürgen Klauke. Již na začátku 70. let minulého století nabourával uprostřed maloměšťácké, bigotní a zabetonované západoněmecké společnosti snad všechny sociální, etické i estetické konvence související se sexualitou, a to se záviděníhodnou rozkoší.

Po vzoru francouzských literátů Georgese Bataillea a Jeana Geneta a vídeňských akcionistů používá autor svoje vlastní tělo jako plochu pro projekci různých identit a pohlaví. Klíčový je pro něj pud, „ten věčný program viny a pokání“, který, jak Klauke říká, „likviduje. Co je rozhodující, je touha a její vyjádření v obrazech. Životní vůle bez zábran v setkání s estetickou vůlí bez zábran.“

Ve svých inscenovaných fotografiích se Klauke objevuje nahý, oblečený jen do dámských punčocháčů anebo, jako v třináctidílné sérii „Self-Performance“ z roku 1972–73, v dámských šatech se závojem zdobeným bílými liliemi, se svůdným výrazem v nalíčeném obličeji a s obscénními vycpávkami v rozkroku. Pobouření vyvolal fotografiemi, na nichž je oblečený do svůdného dámského prádla s podvazkovým pásem a biskupskou mitrou na hlavě a holí v ruce. Neméně rozruchu vzbudil i se sérií „Dr. Miller Sex Shop oder So stell ́ ich mir die Liebe vor“ (Sexshop dr. Millera neboli Tak nějak si představuji lásku) z roku 1977, ve které si na sebe obléká anebo si do úst a jiných otvorů cpe doplňky nabízené v sexshopech. Autorovy projevy jako by stvrzovala teorie francouzských filosofů Gillese Deleuze a Félixe Guattariho o „mašině touhy“. Klauke ji chápe spíše jako mašinu deficitů, když říká: „Většina mých tuh je výsledkem jak nekonečných zákazů, tak nadějných, po uskutečnění slídících představ. Co by bylo, kdybych mohl, jak bych chtěl? Řečeno spisovnou němčinou: ‚Okamžitě celý svět šukat, zepředu, zezadu, a když to skončí, tak zase znova.‘“

V Klaukeho fotografiích, performancích i kresbách je neustále přítomna táž touha – dopátrat se překročením všech hranic nějakého autentického já. Zároveň ale jako by se toto já čím dál více propadalo do estetických norem a tím ztrácelo svoji individualitu. „Co zůstává, je hromada masa. Vnější povrch. Tělo se stává rekvizitou,“ charakterizuje sám Klauke tento vývoj, který chápe jako paralelu k okolnímu dění.