Eva Koťátková

Narozena 1982 v Praze v České republice, žije tamtéž

Eva Koťátková zápasí s prostorem, s dětstvím a disciplínou – a výsledkem jsou kresby, nezvyklé objekty, instalace, fotografie a filmy. Když po své babičce zdědila byt plný nábytku, rozhodla se k radikálnímu činu: všechno dočasně vystěhovat a po dobu několika měsíců půdorys bytu fyzicky testovat. Před běžící kamerou se potom v jednom rohu prázdné místnosti doslova zabednila prkny nebo se usazovala do otvorů vyřezaných ve zvýšené podlaze. Vznikly tak čtyři filmy, jež demonstrují, jak překážkami zastavěný prostor usměrňuje pohyb těla. „Chtěla jsem ukázat, že to, co nás omezuje, jsou pravidla a konvence,“ říká Koťátková. V roce 2007 byly tyto filmy k vidění pod společným titulem „Behind Between Over Under In (The Room)“ (Za mezi nad pod v /prostoru/) v pražské Galerii Jelení.

Poté, co se Koťátková vyrovnala s prostorem zděděného bytu, začala se věnovat tématu cesty do školy, jež je pro většinu dětí první samostatnou prostorovou zkušeností mimo domov. Ze dřeva si vyrobila školní brašnu a začala svou bývalou cestu do školy procházet s kamerou. Před školou se pak zahrabala po kolena do země. Některé děti, které se kolem ní zvědavě shromáždily, ji přitom napodobovaly. Film byl roku 2008 součástí instalace „Cesta do školy“ v pražské Galerii Václava Špály, spolu s kresbami připomínajícími ilustrace z učebnic a dalšími filmy, v nichž děti sedí v dřevěných přístavcích připomínajících klece nebo u stolu s rukama za zády. Tyto filmy působí hrůzně a groteskně zároveň – jako všechny pokusy ovládnout a přizpůsobit dětské tělo potřebám každodenního života. Je v nich zobrazen celoživotní konflikt mezi snahou o disciplínu a touhou těla po pohybu, světle, vzduchu a vědění.

I v následujících projektech se Koťátková věnovala dětem a školním experimentům. V roce 2008 inscenovala v Karlín Studios školu, kam pozvala vyučovat 24 umělců, mj. Jiřího Kovandu a Dominika Langa. Ohrožené tělo však zůstává i nadále jejím ústředním tématem. „House Arrest No. 4“ (Domácí vězení č. 4) představuje podstavec ze železných tyčí pro sedm otevřených knih, který se dá připevnit přímo na tělo. Tento držák na knihy, podobný středověkému mučicímu nástroji, jako by byl ztělesněním myšlenky Jacquesa Rancièra: „Jde o schopnost znamení napsaných na mé tělo, stop, jež jsou psány vlastní minulostí, a které jsou proto daleko bližší pravdě než jakékoli mluvené slovo.“ Tyto často už zapomenuté stopy Koťátková znovu zviditelňuje.