Urs Lüthi

Narozen 1947 v Kriensu ve Švýcarsku, žije v Mnichově

Od 70. let minulého století inscenuje Urs Lüthi ve fotograficky dokumentovaných výstupech sám sebe. Experimentuje tak vlastně s něčím, co o několik let později, v roce 1990, ve své knize „Gender Trouble“ (Genderové potíže) definuje známá americká filosofka Judith Butler jako „performativní identitu“, kterou si na rozdíl od ontologicky dané identity může každý jedinec kdykoli a kdekoli přivlastnit. Díky masovým, globálně působícím prostředkům, jako je televize, tisk a internet, jsme dnes více než kdy předtím konfrontováni s nejrozmanitějšími společenskými, sexuálně, třídně, kulturně i nábožensky předurčenými rolemi. Lidé si proto stále častěji určité role přivlastňují. Podle Judith Butler je naše původní ontologická identita dnes na ústupu a stále častěji ji nahrazuje identita performativní.

Jedna z těchto identit je sexuálně předurčena: je to role muže a ženy. V 70. letech minulého století vznikla série „Androgyn“: Lüthi, štíhlý mladý muž, se převlékl za ženu a pózoval před fotoaparátem. Kladl si tak otázku, kde se dnes vůbec nachází hranice mezi tím, co je mužské a co ženské chování. Fotografie působí sice svůdně, ale zároveň odhalují klišé spojená s rolí muže a ženy. V takovýchto performativních výstupech se však skrývá potenciál, který ve své knize zdůrazňuje právě i Judith Butler. Performativním posunutím – muž se inscenuje jako žena – vznikají parodické situace, jejichž cílem je zesměšňovat, a tedy podrývat status quo. Judith Butler proto připisuje parodickému postupu kritický potenciál, a to nejen v umění, nýbrž i ve společnosti.

V roce 2001, když zastupoval Švýcarsko na benátském bienále, komentoval Lüthi svými výstupy představy o lepším, zdravějším, úspěšnějším životě, jak je známe z všudypřítomné reklamy. Postarší muž v teniskách – umělec sám –, oblečený do sportovních krát- kých černých kalhot a trička, ale s nesportovně vydutým bříškem, drží v jedné ruce kytici růží a ve druhé černý plastikový pytel na odpadky. Anebo leží v póze Venuše na bílém podstavci a jeho léty poznamenaný obličej se pod nápisem „Art is the better life“ (Umění je lepší život) snaží o šťastný výraz – marně. A najednou před očima diváka vyvstává celá ta absurdní vyprázdněnost, tak vlastní estetickým klišé poplatným reklamě. „Zaznamenávám hříchy tohoto světa, ty estetické. A pak jdu domů a dělám z toho něco hezkého. Abychom tím tolik netrpěli,“ říká Lüthi.