Fabian Marti

Narozen 1979 ve Fribourgu ve Švýcarsku, žije v Curychu

Na skenech, fotografiích a tiscích Fabiana Martiho se to jen hemží známými symboly: lebkami, keltskými kříži, krystaly či nezvyklými kamennými formacemi, noži se zkříženými ostřími, africkými sochami a přemalovanými fotografiemi ruin antických chrámů. Významová rovina však není to jediné, co utváří obrazový svět tohoto umělce. I způsob jeho vzniku je mnohdy svérázný. Marti totiž jednak ručně zasahuje do fotografického procesu – nechává na fotografickém papíře stopy prachu nebo po něm přímo škrábe žiletkou –, ale zároveň využívá všech možností digitální manipulace k tomu, aby například fotografie afrických plastik uvedl do souvztažnosti s citáty z pozdních obrazů Francise Picabii. S fotokopírkou někdy pracuje doslova jako s rentgenem. Nechal například dvanáct hodin ležet na skle přístroje houbu, poté ji odstranil a z houby vypadlé výtrusy osvětlil, aniž by skleněnou plochu přikryl. Na černém podkladě tak září bílý kruh, jejž tvoří organické částečky, zárodky nového života. Výsledky takovýchto procesů a zásahů se pohybují na hranici mezi estetikou obálek heavymetalových desek, strohostí etnografických fotodokumentů, avantgardní grafikou 20. let a chladnou elegancí snímků z 50. let minulého století. Při všem, co Martiho obrazovou výmluvnost rozděluje, je pro ni jedno vždy společné: záhadnost.

Na výstavách prezentuje Marti své fotografie, tisky a někdy i filmy v architektonických konstrukcích, jež jako by se skládaly z jednotlivých podstavců pro sochy, jaké se běžně používají v muzeích. Jeho ze dřeva sbité, na bílo natřené konstrukce připomínají obrovské krystaly, ale také známý Merzbau Kurta Schwitterse. Lze do nich vstupovat jako do tajemných jeskyní, přitom ojedinělé venkovní části slouží i nadále jako podstavce pro keramické sochy, které Marti vytváří. Jako by se zde prolínaly archaičnost i přísná geometrie moderny, kalkulované formy i nekontrolovatelný organický růst. A právě to Martiho zajímá: současnost kulturních jevů, které od sebe byly ještě nedávno jak prostorově, tak časově vzdálené. Africká socha a Picabiovy elegantní linie, antické ruiny a elektronicky manipulované obrazy, rádoby primitivní keramika a snímky pořízené iPhonem – vše tu najednou souvisí se vším, vše vyvolává další asociace, představy a projekce, vše otvírá cesty do paměti a podněcuje vznik – podobně jako donekonečna se rozrůstající houba – dalších a dalších obrazů.