Klaus Mettig

Narozen 1950 v Braniborsku v Německu, žije v Düsseldorfu

Záměr fotografa Klause Mettiga je jasný: demonstrovat „působení a mechanismus globální politiky“. Na první fotografii leží dvě postavy zabalené do dek na zemi před vykachlíkovanou zdí, nejspíš někde v newyorském metru; na druhém snímku je Ind, který leží jako Buddha uprostřed odpadků a špíny v Novém Dillí. Dvě fotografie, dvě místa, vzdálená od sebe tisíce kilometrů, dva lidské osudy. Co mají společného a co je odlišuje? A co jim přinesla globalizace? To jsou otázky, na něž Mettig umanutě hledá na svých cestách po světě odpovědi.

Mettig začal v 70. letech sestavováním gigantických zdí z fotografií dokumentujících politický život, na nichž se jednotlivý obraz mění v malicherný detail světového dění. Mezi lety 1978 a 1981 snímal nainstalovaným foto- aparátem televizní obrazovku – vzniklo tak 2500 televizních obrazů o celkové délce 65 metrů. Mettig na nich zdokumentoval čtyři roky světového dění, přičemž obrazy proložil nápisy jako „Prager Frühling nicht vergessen“ (Nezapomenout na pražské jaro), „Östrogen in Babynahrung“ (Estrogen v kojenecké výživě), fotografiemi Farah Diby, Jamese Deana, Helmuta Schmidta, Rudiho Dutschkeho anebo snímkem Tita stojícího před mapou Jugoslávie s nápisem „Zustand ernst“ (Stav vážný) – čí stav je tu míněn: Titův, nebo Jugoslávie?

Od 80. let se však Mettig zaměřuje na problémy globalizace a dovedně je vizualizuje rozměrnými panoramatickými snímky. Ať už fotí pralesy v Bhútánu, městskou konglomeraci vzniklou v poušti u Dubaje, předměstí z chýší s plechovými střechami v Káthmándú, newyorské třídy, anebo Šanghaj a Dillí, centra asijského turbokapitalismu, kde je dnešek už včerejškem zítřka – vždy mu jde o zachycení stop, jež civilizace zanechává v přírodě, a o to, co dnešní pokrok, razantně se šířící i do těch nejodlehlejších míst světa, člověku přináší. Zobrazuje svět, kde módní zboží ze západu vytlačuje velkolepé tradiční oděvy, takže i uprostřed palmového háje na nás z triček zírá Britney Spears; kde se levně a rychle postavené domy zakusují do kdysi zalesněných svahů a mění je v betonové pouště, kde se dříve idylické zátoky proměňují ve smrduté kloaky.

Fotografie dokumentující tento vývoj uveřejnil Mettig v knize „Don’t Be Left Behind“ (Nezůstaň pozadu). Pralesy v Bhútánu, sídliště v Šanghaji, mrakodrapy v Pekingu – komu by po prolistování této knihy neprolétla hlavou myšlenka, zda by přece jen nebylo lepší zůstat občas tak trochu pozadu.