Daido Moriyama

Narozen 1938 v Ikedě v Japonsku, žije v Tokiu

Fotografie Daida Moriyamy jsou strnulé, a přesto plné života. Života, který se odehrává na okraji společnosti uprostřed megalomanského města Tokia, přesněji řečeno ve vykřičené čtvrti Shinjuku, známé změtí úzkých ulic a bujným nočním životem. Již více než čtyřicet let sleduje Daido Moriyama pohledem dychtivého lovce toto mraveniště lidských neřestí, tužeb a vášní. Na jeho zpravidla černobílých snímcích se objevují egocentrici, transvestiti, prostitutky, herci i zkrachovalí umělci, homosexuálové, mladiství, zloději a narkomani, dobrodruzi. Před jeho objektivem se stávají na několik vteřin středem pozornosti. Vytrženi z ubohé všednosti vzbuzují dojem, že stojí mimo čas a prostor. To jim propůjčuje jistou teatrálnost, někdy až tragičnost. Jako by za těmito vyhoštěnci, kdesi v hloubi všech těch úzkých ulic a sešlých hotelových pokojů, číhalo něco hrozivého. „Tokio jako fotodivadlo“ tak se jmenuje Moriyamova první kniha fotografií z roku 1967.

Ovlivněn na jedné straně dnes již světoznámým Shomeiem Tomatsuem, který
do poválečné japonské fotografie zavedl strohý realismus, a na straně druhé nadšením Andyho Warhola pro vše banální vytváří Moriyama svými fotografiemi společenské panorama, jež se vyznačuje nezvyklou syrovostí. Té dosahuje i tím, že snímky střílí takříkajíc od boku, aniž by se díval hledáčkem fotoaparátu. Takto vzniklé, často nezaostřené a perspektivně zkreslené výseče skutečnosti vzbuzují dojem intenzity a syrové autentičnosti, která provokuje. Podobně jako jeho přítel, fotograf Nobuyoshi Araki, nabourává i Moriyama svými snímky společenské rituály a tabu, které ještě v průběhu 60. a 70. let minulého století dusily japonskou společnost. Tyto dva umělce, kteří se jako první japonští fotografové prosadili i na mezinárodním poli, tedy spojuje především vědomá snaha o určitou imoralitu.

To, co nás na Moriyamových fotografiích fascinuje, pramení z jejich nezvyklé ambivalence: jeho snímky vyvolávají odpor, ale i obdiv, jsou erotickou výzvou, zároveň i výrazem pokory, vylučují, a přesto smiřují. Jsou dobrodružstvím, únikem z reality, avšak i drsným zrcadlem skutečnosti, ve kterém se až hrozivě odrážejí lidské touhy a vášně – a především osobnost samotného autora. „Moje fotografie jsou výrazem touhy,“ říká Moriyama. „Vnitřní svět se setkává se světem vnějším a nabývá tak určité formy. Když se moje touha stane určitou formou, vznikne fotografie.“