Caro Niederer

Narozena 1963 v Curychu ve Švýcarsku, žije tamtéž

Obrazy Caro Niederer jsou všední, banální a svým způsobem líbivé, a proto vlastně provokují. Neboť kdo se dnes ještě odváží malovat záměrně líbivé obrazy? Niederer se toho nebojí. V 90. letech začala podle turistických prospektů, pohlednic a suvenýrů přivezených z dovolené malovat nevelké obrázky vyznačující se plošným provedením. Svou plošností připomínaly díla švýcarského malíře z konce 19. století Ferdinanda Hodlera. Ale oproti Hodlerově ponuré malbě byla pro obrazy Niederer charakteristická někdy až křiklavá barevnost. A ta jim zůstala dodnes. Na jednom z jejích posledních obrazů, z roku 2011, nazvaném „Desk, View and Chandelier“ (Stůl, pohled a lustr), vidíme na sytě modrém pozadí červeně zářící desku kulatého stolu, s pestrými květy ve váze a s barevným obrazem na zdi, a nad stolem rozsvícený žlutý lustr.

Tuto barevnost Niederer neopustila, ani když se mezitím souběžně věnovala sépiové technice – hnědošedým kresbám vytvářeným přírodním barvivem, které se získává z těl chobotnic a jež se používalo již ve středověku. Proto její sépiové kresby, zobrazující převážně přírodu, parky a mořská pobřeží, působí nejen romanticky, ale i nostalgicky – neboť svým provedením a barevností připomínají kresby, které známe z dějin umění.

Vedle obrazů a kreseb se tato umělkyně věnuje také ručnímu tkaní koberců. Podle vlastních fotografií, na nichž jsou zachyceny například její děti při koupání v jezeře, snímků květin ve váze, ale třeba i podle známých děl evropského malířství nechává Niederer ve speciální šanghajské manufaktuře tkát rozměrné barevné hedvábné koberce. Ve srovnání s tradičními evropskými gobelíny tak vznikají až nezvykle svérázné výtvory, na nichž se zřetelně projevuje neevropské kulturní pozadí čínských tkadlen.

Právě to Niederer zajímá – každodenní život s uměním ve zcela všedních souvislostech. Jedna z jejích výstav nesla příznačný název „Living with Art“ (Život s uměním). Tedy umění nikoli pro muzea a odborníky, nýbrž pro všední život. Niederer chápe svou tvorbu nejen jako pokus najít a zobrazit to, co se z všedního dne vrylo do vzpomínky – jako třeba slunné odpoledne s dětmi u jezera, nýbrž i jako pokus vrátit umění každodennosti. To ji také vede k tomu, že fotograficky dokumentuje své obrazy nacházející se v soukromých sbírkách – nejraději je vidí mezi plnými stoly, křesly a přeplněnými policemi. Neboť s uměním se má žít.