Martin Parr

Narozen 1952 v Epsonu ve Velké Británii, žije v Londýně

„To, co mne pohání vpřed, je potřeba ujistit se, že něco takového vůbec existuje,“ říká britský fotograf Martin Parr. A dalo by se mluvit skoro až o posedlosti, s níž se za svými důkazy žene. Snad nejpřesvědčivěji to vidíme v sérii „Luxury“ (Přepych), vzniklé v období 2004–2007. Existuje tento svět doopravdy? To je otázka, která jako by se skrývala za každým snímkem tohoto cyklu. Ano, tento svět existuje, říká Parr, jen žádný ostych, klidně se podívejte. Přesně tak jej také zachycuje – beze studu, přímo, ale nikoli bez empatie. Výsledkem je série barevných fotografií malého formátu, jejichž titul se skládá z názvu místa, kde vznikly, a z časového údaje.

Není tu žádné ponuré anglické počasí jako v Parrově první knize fotografií „Bad Weather“ (Nečas), díky níž získal mezinárodní věhlas, žádný beznadějný svět vyděděnců společnosti či špatný vkus střední třídy. Toto je rozjařený, barevný a vzrušující svět, s nímž se Parr setkal v jihoafrickém Durbanu, Moskvě během trhu pro milionáře, v Miami Beach na Basel Art Fair, v Dubaji, britském Ascotu nebo v Mnichově. Ale je tento svět opravdu tak rozjařený?

Ta mladá, křečovitě se smějící návštěvnice moskevského trhu vzbuzuje spíše soustrast. A co teprve ty doutníky, jež ve svých prstech drží mladistvě působící muži, a ty sluneční brýle luxusních značek – lhostejno zda v Dubaji, Miami nebo Moskvě – schovávající obličeje! Žádný strach, k opravdovému lidskému kontaktu tady nedojde. A právě proto je tento svět tak pustý a osamělý. Za sklenicemi šampaňského, za slunečními brýlemi, za křiklavými šperky mizí člověk a na jeho místo se tlačí vulgarita, která se zdá být globální. „Jsme všichni bohatší, než je pro nás dobré,“ říká Parr.

Svět těchto nových boháčů je barevný, a na Parrových fotografiích je ještě barevnější. Snímek pocházející z Ascotu roku 2004, na němž postávají dvě ženy, je v tomto ohledu jedinečný: nalevo růžové šaty obtloustlé dámy, napravo agresivní fialová, do které je zahalena mladá žena, mezi nimi kabelka zdobená umělými květinami – a na vypouklém růžovém břiše oné obtloustlé dámy vidíme malý flíček. To je akcent, který nechává uprostřed vší té vyumělkovanosti přece jen problesknout špetce lidskosti. Zároveň svědčí o fotografově vzácném smyslu pro humor – humor, který se nikomu nevysmívá. Ba naopak, zdůrazňuje slabosti, nedostatky a trapnosti vyděděnců, obyčejných lidí i boháčů a vrací jim jejich lidskost.