Neo Rauch

Narozen roku 1960 v Lipsku v Německu, žije tamtéž

„Ve svých malbách se pokouším simulovat snové okamžiky. Nicméně nejmilejší jsou mi takoví pozorovatelé, kteří mé obrazy přijmou jako to, co to podle mě mělo v první řadě být, a to hustě utkaný komprimát smyslných, smysly rozeznívajících struktur. A když se jimi člověk pak zabývá déle, přijde dokonce i na stopu nějakému příběhu,“ řekl Neo Rauch, jeden z nejznámějších žijících německých umělců, se svou typickou koncentrovanou vážností na tiskové konferenci k výstavě „Begleiter“ (Průvodce), která byla v roce 2009 prezentována v Lipsku a v Mnichově.

Rauch studoval v 80. letech malířství na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku a v souvislosti se zájmem o německé porevoluční umění pod heslem tzv. Nové lipské školy, podníceném především americkými sběrateli, získal mezinárodní věhlas. Rau­chovy velkoformátové malby jsou precizně zpracované obrazové koláže, jejichž matné barvy navozují až nostalgickou atmosféru. Figurální obsahy obrazů zobrazující všední den i historii v proměnlivých podobách sociali­stického realismu a romantismu střídají abstraktní a surreálné motivy. Prokládání perspektiv a dění na obrazech, motivů a časových rovin střídají nesourodé emoce, zneklid­nění a klikatá, nikdy nekončící interpretace­ jako ve snu. Rauchova díla zároveň odrážejí rozklad společnosti charakterizované egois­mem ve světě, který se podle všeho vymkl kontrole.

Předlohou Rauchových děl není již existující obrazový materiál z knih či novin, který by seskládaný dohromady předjímal pozdější obraz. Jeho obrazové světy vycházejí ze snů a „vnuknutí“, která – následně ovlivněná vnějším světem – odrážejí autorovo vnitřní ustrojení. Dokončení jednoho obrazu předchází několikaměsíční proces, během něhož Rauch zároveň pracuje na skupině obrazů, které se navzájem obohacují. Protože nepracuje koncepčně, ale bezprostředně přenáší impulsy na plátno, je až do posledního okamžiku citlivý vůči tomu, co mu vnutí jeho vnitřní a vnější obrazy. Právě to tvoří ono „elementární zabývání se věcmi“, které pro něj znamená malířství. Při tomto způsobu práce neexistují žádné zvraty. Sám Rauch vyznává goethovský konservativismus, který upřednostňuje věci věčně platné před těmi revolučními. Říká: „Existuje jen tok a proud a přemítání nad tím, co má člověk přimalovat či vynechat, co má riskovat, ale vždy jen v mezích toho, co poslední obraz ještě tak tak snesl, aby umožnil obraz další.“