Andrei Roiter

Narozen 1960 v Moskvě, žije v Amsterdamu a New Yorku.

Málokomu se v současném umění podařilo tak výstižně uskutečnit myšlenku francouzského poststrukturalisty Rolanda Barthese o schopnosti fotografie zmrazit okamžik a tím z něj učinit vzpomínku, jako to udělal Andrei Roiter. V jeho tvorbě představuje tento postup „mrazení“ celý proces, skládající se z několika kroků. Nejdříve Roiter vyfotografuje zcela všední, nahodilé, často již značně omšelé předměty nebo objekty, které sám sestavuje z odpadového materiálu, jako jsou stará prkna, lišty a dráty, formuje ze sádry či lepí ze zašlých papírů. Tyto objekty nazývá „props“. Fotografie následně promítá na plátna a olejem nebo akrylovými barvami vytváří finální obraz.

Takový postup propůjčuje namalovaným objektům zvláštní chlad a jakousi distancovanost, kterou známe z americké fotorealistické malby 60. let minulého století. Ale zatímco americký fotorealismus se vyznačuje zářivou barevností a ostrostí, Roiterovy předměty jsou ponořeny do šedohnědých tónů. Často jako by se ztrácely v zamlženém prostředí – podobně jako se někdy vynořují a zase mizí objekty
ve vzpomínce.

A právě o vzpomínku Roiterovi jde. V 90. letech minulého století opustil rodnou Moskvu a dnes žije v neustálém pohybu mezi západní Evropou a severní Amerikou. Být na cestě se mu stalo trvalým stavem. Domov je pro něj fikce, jež se drží při životě jen na základě útržkovitých vzpomínek, objevujících se v jeho obrazech a instalacích: vzpomínek na boudy sbité z dřevěných lišt, které si děti staví jako útulek, na čekárny – neboť podstatou cestování je vlastně čekání na příští vlak, na příští stanici –, vzpomínek na to, co kdysi mělo význam, jako například konstruktivistická věž ruského umělce Vladimira Tatlina. Ale i ta se v Roiterově vzpomínce z roku 2007 pod názvem „Tatlin’s Chair“ (Tatlinova židle) bortí – už dávno pro něj přestala být výrazem kulturní identity, i když ve způsobu, jakým své objekty sestavuje, lze ještě najít stopy konstruktivismu.

Věčným společníkem každého, kdo je na cestě, je kufr. I ten se tedy objevuje v Roiterově díle, vedle knihy a fotoaparátu, „prostředníka“ vzpomínky. Konečně právě toto zprostředkování a úzké spojení se vzpomínkou fascinovalo autora, když se seznámil s fotografiemi žen Miroslava Tichého. Posléze mu také věnoval několik svých děl: fotoaparát vyrobený ze sádry, kameru upevněnou na zdi a malovaný obraz fotoaparátu.