Narozen 1955 v Curychu ve Švýcarsku, žije v Müllheimu
Jak Rütimann jednou řekl, cílem jeho umělecké tvorby je prostřednictvím spekter našeho vnímání a jejich kombinací zachytit vše, co nás obklopuje. To přirozeně není možné – Christoph Rütimann to ví, a přesto se o to pokouší. Snad i proto má jeho tvorba – ať už se jedná o kresby, malby, objekty, akce, videa, filmy nebo instalace – vždy jakýsi nádech absurdity, když se snaží být přírodovědeckým pojednáním.
Od začátku své tvorby se Rütimann věnu je především kresbě. Na papír či přímo na zeď kreslí nekonečné linie. Tento proces natáčí a coby videodokument následně vystavuje. Jindy vytváří rozměrné kresby na desky z polyesteru. Kresba pro něj představuje „první řeč“, proto se jí také věnuje nejintenzivněji. V malbě ho pak zajímají především barvy a jejich vzájemný vztah. Využívá techniky podmalby na sklo, která v sobě automaticky nese zrcadlový obraz malby.
Absurdněji působí Rütimannovy objekty, které se podobají vědeckým experimentům. Jeho oblíbeným skulpturálním materiálem jsou váhy a hodiny, z nichž staví věže, zdi, pyramidy a přepážky. Váhy vždy ukazují hmotnost, kterou jsou zatíženy. Objekt s názvem „2 Kilogramm 250 Gramm in Gips“ (2 kilogramy 250 gramů v sádře) představuje váhu zabudovanou do sádry, která ji obklopuje jako překynuté těsto. V Hannoveru instaloval v roce 2008–09 do koruny stromu PVC roury a kabely, které v noci svítí, a vytvářejí tak linie.
Avšak Rütimannovy akce jsou i spektakulární. V roce 1994 v Luzernu na rozloučenou s objektem určeným k demolici hodinu krkolomně obcházel střechu budovy muzea a tento akt nazval „Hängen am Museum“ (Viset na muzeu). Opakoval jej pak ještě v roce 2002 za přítomnosti davů lidí na střeše nového muzea, které na témže místě postavil známý francouzský architekt Jean Nouvel.
V posledních letech v rámci projektu „Handläufe“ (Zábradlí) mapuje Rütimann kamerou evropská města. Na výstavě v kunsthalle v Zugu ukázal na samostatných monitorech 150 kamerou zachycených cest tvořících rozsáhlou celosvětovou síť. Zábradlí RS představuje soubor filmových dokumentů, jež původně po celém světě sledovaly průběh zábradlí, potrubních vedení a hran staveb. Jako vedlejší projekt celkového portrétu italských Benátek vznikl zrychlený záznam plavby kanály města pořízený kamerou upevněnou k boku lodi. Působením této nekonečné projekce na jedné straně ztrácíme orientaci, zároveň jsme však pevně ukotveni v ose (středové) perspektivy.
