Karin Sander

Narozena 1957 v Bensbergu v Německu, žije v Berlíně a Curychu

Sošky Karin Sander nejsou na první pohled ničím výjimečné: všední, jen několik centimetrů vysoké sádrové figurky, jednoduše seskupené na regálech, někdy mají původní, bílou barvu, jindy jsou pomalované barvami. V detailech jsou ovšem jednotlivé figurky nezvykle reálné: jsou všedně oblečené, některé jsou při těle, jiné shrbené, jedny v pohybu, jiné zase stojí úplně strnule, s nepřítomným pohledem upřeným do dáli. Tyto sošky rozhodně nejsou žádným idealizovaným zpodobením člověka, jak si to od antických dob evropské sochařství kladlo za úkol. Proč tedy ten rozruch, který každou výstavu této umělkyně provází?

Překvapení přijde, když se návštěvník dozví, jak tyto figurky vznikají. Sander totiž pracuje se speciálním 3D-bodyscanem, běžně užívaným ve světě módy k určování konfekčních velikostí, který dokáže vytvořit věrné kopie skutečných lidí. Nejprve se skenerem načte a zaznamená povrch osoby a podle tohoto záznamu se posléze ve speciálním přístroji nechávají ze sádry vyrábět odlitky v poměru velikostí 1 : 10. Ony všední, nenápadné sošky jsou tedy přesnými portréty konkrétních osob. Každá figurka nese název podle jména toho, kdo jí byl předlohou. Takto Sander zobrazila nejen své přátele a osobnosti ze světa umění, ale i celou řadu návštěvníků svých výstav. V roce 2002 se během výstavy ve stuttgartské Staatsgalerie mohli diváci za pouhých 80 eur nechat naskenovat a těšit se z toho, že jejich trojrozměrný portrét zůstane navždy ve sbírkách galerie, jak si to umělkyně přála.

Těmito nenápadnými technoportréty se však tvorba Karin Sander zdaleka nevyčerpává. Autorka lidské stopy nejen zaznamenává, ale činí je viditelnými – například v tzv. „Patina“ a „Gebrauchsbilder“ (Patinové a Spotřební obrazy). Bílé natřená plátna, zakoupená v obchodech, Sander rozesílá poštou po celém světě a posléze je – poznamenané transportem – vystavuje. Jejich expozici někdy doplní nádherně se lesknoucím oválným předmětem, který se ve své radikální jednoduchosti a eleganci vyrovná pracím známého sochaře Constantina Brancusiho. Ovšem pozor: tato dokonalá forma není umělecké dílo – je to naleštěné pštrosí vejce. A tak nezbývá, než se zeptat: Kdo tvoří dokonalejší umění – příroda a náhoda, nebo člověk?