Julião Sarmento

Narozen 1948 v Lisabonu v Portugalsku, žije v Estorilu

Středem zájmu Julião Sarmenta je lidské tělo, lépe řečeno povrch lidského těla, za nímž se vždy skrývá něco záhadného – svůdně tajemného či nebezpečně vulgárního. A to ať už maluje obrazy, vytváří sochy, instalace, při nichž používá zvuky, filmuje, či fotografuje. Sarmento je multimediální umělec, což je dnes sice pro mladé umělce takřka samozřejmostí, ne však pro jeho generaci.

Na jeho barevných a černobílých fotografiích jsou zachycené převážně ženy: oblečené, napůl svlečené, ve spodním prádle, se svůdnými podvazkovými pásy, cudně stojící, sedící v křesle, vulgárně pózující; ženy jako nebezpečí, hrozba, ale zároveň i jako pasivní sexuální objekt. V jeho díle je patrný vliv britského romantika lorda Byrona, francouzského surrealistického literáta a myslitele Georgese Bataillea a jeho Acéphala, živého tvora bez hlavy znajícího jen pudy, či pornograficko-sadistických fantazií markýze de Sada – ke všem těmto vlivům se Sarmento ostatně přiznává. Zvlášť výrazně se tento vliv projevuje v jeho sochařských instalacích. Jednou je to socha mladé ženy v životní velikosti s plasticky působící, průsvitnou kůží, která je oblečena do černých šatů a provazem obepínajícím její hlavu připevněna ke zdi. Ovšem spíše než krk je to jen pahýl – jako Batailleho Acéphalos bez hlavy. Jindy je to polonahá žena opírající se o žehlicí prkno či žena sedící u stolu, ruce jako poslušná školačka dlaněmi na jeho ploše, která má přes hlavu přetažený černý hadr.

O něco zdrženlivější než tyto sochy se zdají být Sarmentovy obrazy. Na bílém, někdy lehce šedě zabarveném podkladě se objevují monochromní – černé, ponuře působící siluety žen. Obrys prsu s bradavkou, ženský profil, propletené paže, klečící tělo, dvě proti sobě stojící ženy. Poeticky působí obrazy, na nichž jsou na bělošedé, často i nepřiměřeně velké ploše grafitem naznačeny obrysy částí těla: dvě ruce držící se za malíčky, ruka, kterou probodává nůž držený jinou rukou, ženské tělo bez hlavy oblečené do černých šatů, obrys ženského boku anebo formy připomínající mužské pohlaví.

V „Dublin – Trieste 2. Dezember 1909“ (Dublin – Třešť 2. prosince 1909) Sarmento z dopisů Jamese Joyce adresovaných jeho ženě Noře a z fotografií sestavil erotické tablo, jehož rozluštění přenechává, stejně jako u všech ostatních prací, na divákovi. Neboť jak Sarmento říká, hledaná pravda „leží v oku diváka“.