Stefanie Schneider

Nar. 1968 v Cuxhavenu v Německu, žije Los Angeles a v Berlíně

„Náhoda hraje v mé práci stejnou roli jako v životě. V mém životě se doposud událo náhodou vše, a většinou to bylo dobré. Nechávám náhody, aby se děly, a stejně tak připouštím, aby se děly i v mých fotografiích. Pracuji s tím a pokouším se náhodu dovést k dokonalosti.“

Náhoda, jak o ní Stefanie Schneider mluví v souvislosti se svým životem i prací, se projevuje jak na materiálu, tak v obsahu jejích snímků. Schneider náhodou narazila na balíček prošlých polaroidů, které byly tak levné, že je koupila, i když k nim nejdřív neměla fotoaparát. Chemický rozklad filmů způsobil kazy – byly na nich znát šmouhy, fleky, neostrosti a nejednotné zabarvení, připomínající vybledlost starých obrazů. Dočasný stav tohoto stupňujícího se procesu Schneider zachycuje na zvětšených fotografiích polaroidů. Jednotlivé obrázky i celé série byly přijaty na jihozápadě USA, kam tato mladá žena, živící se původně střihem filmů, odešla po studiu. Domnělá „patina“ jejích obrazů a scenérií zobrazujících nevázanou sexualitu v atmosféře maringotky stojící na periferii města připomíná svou estetikou i obsahem scény z hippie komunit 70. let (polaroidy byly tenkrát všudypřítomné). Ve skutečnosti tyto obrazové sekvence, jako „Sucking and Brushing“ (Sání a kartáčování) nebo „Bells Ringing“ (Zvonění zvonů), připomínající fotografie pořizované během natáčení filmů, vznikly v roce 2005 a odráží stereotypní americký způsob života v izolovaných předměstích, v pouštních a křovinatých krajinách. Předlohou jí tu přitom byl její románek s mužem, na něhož narazila, když přes internet poptávala někoho, kdo s ní bude pět týdnů žít v poušti Jižní Kalifornie. Vzniklé fotoromány „Hitchhikers“ (Stopaři), „Sidewinder“ (Na bočním větru) a „René’s Dream“ (Reného sen) dokumentují emocionální a sexuální vývoj tohoto setkání a na DVD je doprovází hudba a poetický text. Náhoda života tu tvůrčím způsobem zasahuje do umělecké práce – a naopak umělecká práce utváří zásadním způsobem její život. Náhoda tedy předchází aranžování různých konstelací – a to i u takových fotografických projektů, kdy k sobě Schneider pozvala své přátele a herce a nechala věcem volný průběh. Možná právě tohle má na mysli, když mluví o tom, že chce náhodu dovést k dokonalosti.