Steiner/Lenzlinger

Gerda Steiner, nar. 1967 v Ettiswilu ve Švýcarsku, Jörg Lenzlinger, nar. 1964 v Usteru ve Švýcarsku, oba žijí v Langenbrucku

Instalace Gerdy Steiner a Jörga Lenzlingera jsou důkazem toho, že umění vážně se zabývající stavem našeho světa může být i humorné a hravé a také trochu mystické. Příkladem může být jejich instalace „Giardino Calante“ z roku 2003, vystavená na 50. benátském bienále. V barokním kostele San Stae, zasvěceném sv. Eustachovi, který nechal postavit dóže Mocenigo, vytvořili zahradu určenou pro jelena, díky němuž se stal Eustach svatým. V prostoru kostela visely od stropu na šňůrkách jako obrovský hrozen tisíce malých i větších, nenápadných či naopak barevně zářících objektů, které mohl návštěvník pozorovat z postele umístěné nad náhrobkem dóžete. Mísily se tu objekty přírodní s těmi uměle vyrobenými – plastové květiny původem z Indie, suchá kravská lejna ze Švýcarska, kočičí ocasy z Číny, papír z benátských odpadkových košů. A právě o to těmto umělcům jde: o hranici mezi přírodním jevem a umělým výtvorem.

Součástí jejich instalací bývají proto i krystaly močoviny vyrobené z roztoku umělého hnojiva – syntéza močoviny z anorganické látky, uskutečněná poprvé v roce 1828, byla totiž vůbec prvním případem, kdy byl uměle uveden do chodu přírodní proces. Steiner a Lenzlinger dokonce nechávají krystaly vznikat i přímo během výstavy. Po jejím skončení je zase rozpustí a roztok použijí pro další projekt. Upozornit na proces růstu a zániku, neustále se opakující v jejich instalacích, stejně jako v přírodě, jejž se však náš moderní svět pokouší překonat, je pro tyto umělce zvlášť důležité.

V roce 2006 vytvořili v Museum Kunstpalast v Düsseldorfu ve dvacetimetrové vstupní hale instalaci nazvanou „Das vegetative Nervensystem“ (Vegetativní nervová soustava). Z větví, větviček a z listí vzniklo cosi jako koruna stromu, která ovšem nemá tendenci stoupat do výše, nýbrž spíše se jako nervová tkáň šíří do všech stran. Strom a jeho výškově uspořádaná hierarchická struktura přitom byly po staletí jak obrazem společnosti, tak i modelem pro strukturované vědění. Proti tomuto modelu hierarchického stromu však v 70. letech minulého století postavili poststrukturalisté Gilles Deleuze a Félix Guattari model do všech stran propleteného kořene, podobného zázvoru, jemuž se v biologii říká „rhizom“. A zdá se, že tento model, vizuálně přesvědčivě zpodobený v instalacích Steiner a Lenzlingera, se stále více osvědčuje jak ve vědách společenských, tak i v myšlení o vědění samém.