Václav Stratil

Narozen 1950 v Olomouci v České republice, žije v Brně

Jakou funkci může mít dnes umění? A jakou společenskou roli má mít umělec? Roli pastýře, proroka, učitele, svůdce, askety nebo světce? Tyto otázky procházejí veškerou tvorbou Václava Stratila, přestože na první pohled působí velmi různorodě. Jakou funkci tedy může dnes umění mít?

Evropské umění má svůj původ v křesťanském rituálu – pravidelně opakovaném sledu úkonů, jejichž smyslem je překonat strach a nejistotu. Každý rituál má tudíž i jakýsi meditativní rozměr. V 80. letech minulého století Stratil vytvářel kresby tužkou či perem, jimiž opakovaně šrafoval linky na obrovskou plochu papíru, která často pokrývala celou podlahu ateliéru, na níž autor žije, jí i spí. Tyto velkoformátové kresby vznikaly v dlouhotrvajícím procesu, který připomíná rituální činnost. Tím navazoval na prastarou funkci umění, jež spočívá nejen v rituálu, nýbrž právě i v meditativní činnosti.

Od roku 1991 se Stratil nechává portrétovat v lokálních fotoateliérech. Na takto vzniklých a se všemi nedostatky zvětšených černobílých fotografiích vidíme autorovu tvář, zachycenou zpravidla zepředu a ostře osvětlenou. Jeho pohled se někdy zdá nepřítomný, jindy zase jako by chtěl diváka uhranout, jednou je jeho výraz klidný, podruhé znetvořený grimasou, občas má na hlavě kapuci, upomínající na mnišskou sutanu, anebo jej – jako na obrazech raně křesťanských svatých – doprovázejí charakteristické atributy, například vejce nebo lžíce. Stratilovy autoportréty, jichž existuje více než 50, vyzařují askezi a schopnost trpět, očekávanou od příslušníků řeholních řádů; ale nejen to, cítíme z nich i vzdor a trpělivost – vlastnosti, které jsou předpokladem každého uzdravení. Snad proto nazval Stratil tuto řadu portrétů „Řeholní pacient“. Navazuje tak na další prastarou představu o askezi a utrpení jako nutném kroku na cestě k uzdravení a vykoupení. Že byl člověk na této cestě po staletí doprovázen uměním, dokládají přesvědčivě nejen středověké oltáře. I samotný původ uměleckého díla byl po celé věky, a to nikoli pouze v křesťanské tradici, úzce spojován s utrpením a askezí.

Stratil se ovšem nechápe jen jako asketa. Jak vyplývá z názvů jeho výstav, na nichž lze vedle fotografií spatřit i kresby, považuje se rovněž za učitele nebo za dobrého pastýře. To vše s nadsázkou, rozumí se, neboť tento ojedinělý umělec vládne i svěžím humorem.