Annelies Štrba

Narozena 1947 v Zugu ve Švýcarsku, žije v Richterswilu

Když se v 90. letech minulého století objevily autobiografické fotografie Annelies Štrby, byla to malá senzace. Do té doby si snad žádná jiná umělkyně netroufla tak bezprostředně dokumentovat vlastní dětství a mateřství, nebo dokonce s něčím takovým vyjít na veřejnost. Mateřství, děti a intimita byly tabu. Ne tak pro tuto umělkyni. V nekonečné řadě promítaných diapozitivů nechala diváka nahlédnout do svého dětství, které prožila ve Švýcarsku s otcem pocházejícím z Čech, a když se sama stala matkou dvou dcer a syna, začala s posedlostí sobě vlastní zaznamenávat i vývoj svých dětí, od narození, přes pubertu, dospívání, a dokonce i poté, co se samy staly rodiči. A tak před námi defilují děti spící, smějící se, děti při jídle, děti při koupání, první pokusy o líčení atd. Její fotografie jsou vlastně nostalgické záznamy pomyslného dětského ráje, naplněného něhou a intimitou. Nostalgii snímků navíc prohlubují prostory plné starého nábytku, v nichž se dětský svět odehrává, a také způsob provedení. Fotografie jsou většinou nezaostřené, často přeexponované a neuměle vyvolané ve vlastní komoře. To vše jim dodává jakousi roztouženost, podobnou té, s níž každý z nás vzpomíná na nenávratné okamžiky dětství. Právě těmito snímky otevřela fotografka prostor, který později svým bezprostředním ženským přístupem vyplnila jiná švýcarská umělkyně, Pipilotti Rist, nebo Gerhard Richter portréty své ženy s čerstvě narozeným dítětem.

Jistou romantickou zasněnost se autorce podařilo přenést i do videí a filmů, například do série snímků o městech. V roce 2001 natočila film o New Yorku, hypnotizující vizi, v níž mrakodrapy vystupují z mlhy jako náhrobní kameny. Jednotlivé záběry jsou tak zpomalené, že si při pohledu na ně nelze nevzpomenout na Warholův šestnáctihodinový statický záběr na newyorskou Empire State Building. Paříž před jejím objektivem zase ustrne do monumentality krásnější, než je skutečnost. A ve filmu „Street Parade 1“ (2001), zachycujícím berlínskou Love Parade, jsou záběry lidských mas elektronicky zpracovány tak, že vytvářejí samostatné, nádherně barevné obrazy, které nám připomínají, že kdysi mělo umění také cosi společného s krásou. V případě snímků Annelies Štrby však jde o krásu pomíjivou a plachou, jež si v ničem nezadá s křehkostí mýdlových bublin, vypouštěných do vzduchu dvěma sestrami ve filmu Sedmikrásky české režisérky Věry Chytilové.