Beat Streuli

Narozen 1957 v Altdorfu ve Švýcarsku, žije v Bruselu

Jedinec a dav – to je téma, které se od 19. století objevuje čím dál častěji nejen ve společenské teorii, ale i v literatuře. Věnovali se mu americký spisovatel Edgar Allan Poe, francouzský básník a jeden z prvních kritiků umění Charles Baudelaire a také spisovatel rumunského původu Elias Canetti. Právě jeho kniha „Masa a moc“ patří ke klasickým dílům o propojení davu s mocí – o fenoménu, jenž tolik poznamenal 20. století. Dav, který vše převálcuje, dav, který z jedince činí bezmyšlenkovitě fungující součástku, dav pohlcující jakoukoli snahu o individualitu… Umělci se ale musí vyjadřovat individuálně, a proto je překvapivé, že umění tomuto vztahu individua a davu dosud věnovalo tak málo pozornosti.

Beat Streuli je výjimkou – dav a jedinec, to je jeho specifické téma. V New Yorku, Tokiu, Curychu, Düsseldorfu a v Sydney se na ulicích noří do proudícího davu, nechává se strhávat jeho pulsujícím rytmem a splývá s ním – až na krátké okamžiky, kdy jakoby z této masy vystoupí, namíří svůj teleobjektiv na vyhlédnutého jedince a z bezpečné vzdálenosti zmáčkne spoušť. Tímto aktem danou osobu z davu vytrhne, vyrve ji z úporného rytmu – a vrátí jí tak na okamžik individualitu. Takto vzniklé fotografie posléze Streuli předvádí ve velkých zvětšeninách, někdy je promítá na zdi budov či je instaluje ve veřejných prostorách, jako jsou haly letišť apod.

Na těchto velkoformátových fotografiích jsou zachyceny tváře, někdy i části postav; energicky kráčející žena s dítětem v náručí ohlížející se dozadu, mladá Japonka se zasněným pohledem, rozhodně si vykračující starší muž v drahém obleku, dvě mladé dívky s rozevlátými vlasy mžourající do oslňujícího slunce, Afričanka zírající do prázdna… Jejich pohledy působí často zasněně, až nepřítomně, a to i přes určitou ostražitost, kterou však spíše než jejich pohledy vyzařuje rozhodné držení těla. Jsou ve stálém pohybu, do něhož je přivádí podvědomá snaha držet krok s davem, být spolehlivou součástí toho pulsujícího, nikdy nekončícího, ale vlastně také nikdy nezačínajícího dění. A najednou jako by všechny tyto osoby, zachycené ve městech vzdálených od sebe tisíce kilometrů a náležející k nejrůznějším kulturám a náboženstvím, měly jedno společné: tutéž roztěkanost pohledu, tutéž zdánlivou nepřítomnost a tutéž v tělech zakódovanou schopnost podřídit se rytmu pulsujícího davu.