Else Twin Gabriel

Else Gabriel, nar. 1962 v Halberstadtu v Německu, žije v Berlíně

Ulf Wrede, nar. 1968 v Postupimi v Německu, žije v Berlíně Šedesátá léta minulého století se vyznačovala tím, že do umění zavedla tzv. „individuální mytologie“. Tak nazval kurátor výstavy Documenta 5, která proběhla v roce 1972 v Kasselu, umělecký postup zaměřený na individuální, často i velice soukromé zkušenosti, na jejichž základě si umělec vytváří vlastní svět. Tento postup představoval v 60. letech radikální obrat od modernistického pojetí umění – jak je zastupovali například američtí malíři abstraktního expresionismu –, které privátní sféru potlačovalo ve jménu vznešených myšlenek. Dnes už je docela běžné, že umělci tyto prvky do svých prací vnášejí. A od začátku to byly především ženy umělkyně, které se touto cestou vydaly, nejen proto, že jim umožňovala distancovat se od uměleckých směrů, jimž do té doby jednoznačně dominovali muži, ale především proto, že jim poskytla možnost hledat a následně definovat identitu uměl- kyně – ženy.

Else Gabriel do svého uměleckého projektu Else Twin Gabriel začleňuje celou rodinu: manžela – hudebníka Ulfa Wredeho, s nímž spolupracuje od roku 1991, i své dvě děti Linuse a Gretu. Snad coby parodistickou narážku na hrdinské výstupy štětcem se ohánějících amerických malířů použila Gabriel roku 2007 v performanci „Kind als Pinsel (Kooperatorka)“ (Dítě jako štětec /Kooperátorka/) svou malou dceru místo štětce. Jindy zase spolu s dětmi inscenovala „Svatou rodinu“ nebo „Útěk z Egypta“. V roce 2006 se Gabriel s rodinou vypravila na berlínský pracovní úřad, kde jako běžní nezaměstnaní čekali ve frontě na práci. Toto čekání fotograficky zdokumentovala. „Je to napůl hrané, napůl těmi asociály skutečně jsme,“ komentovala Gabriel sérii fotografií ze světa nezaměstnaných, kteří nejsou právě častým uměleckým námětem.

Autorka rovněž dokáže šokovat, například sérií „Die Tote Familie“ (Mrtvá rodina) z roku 2004: snímky jakoby mrtvé rodiny odkazují na sebevraždu Goebbelsovy rodiny, ale také na mrtvé teroristy z RAF, jak je podle policejních fotografií namaloval Gerhard Richter. Smrti, jež byla – myslíme-li na ukřižovaného Krista – po staletí tématem umění, se současně spíše vyhýbá. Proč? „Pohled na mrtvé, ač důstojně podaný, v sobě nese vždy něco chlípného, banálně smyslového, za co se člověk bezprostředně stydí,“ říká Else Gabriel.