Georg Winter

Narozen 1962 v Biberbachu v Německu, žije ve Stuttgartu

Georga Wintera zajímá „narušení běžného procesu a jeho následné odstranění“ – alespoň tak to sám říká. Dosahuje toho různými způsoby. Tím nejjednodušším je, že vyrábí ze dřeva makety přístrojů, jako je fotoaparát nebo mobilní telefon, a návštěvníky výstav vyzývá, aby s nimi zacházeli jako s opravdovými. Člověk s nepoužitelným dřevěným mobilem v ruce si náhle se zcela jinou intenzitou uvědomuje funkce a možnosti těchto přístrojů, které jinak používá zcela automaticky, aniž by to registroval.

V roce 2010 v essenském muzeu Folkwang vyzval Winter na akci nazvané „UCS Massen-Fernhypnose“ (UCS Hromadná dálková hypnóza) návštěvníky k tomu, aby se podrobili dálkové hypnóze. Pod dohledem curyšského psychiatra Romana Buxbauma a pod vedením brazilského hypnotizéra Vicenta de Maura si návštěvníci lehají na připravená lehátka a za plného vědomí se noří do světa klidu, oprošťují se od vnějších vlivů a smyslových vjemů. Kdo chce, může si posléze od umělce nechat nakapat uklidňující kapky do očí, které mohou být po hypnóze lehce podrážděné. Kdo se hypnózy účastnit nechce, je vyzván, aby několikrát zopakoval větu: „Nechci se účastnit hypnózy.“

Dosud nejspektakulárnějším Winterovým výstupem byla pravděpodobně akce „STR –Space of Total Retreat“ (PTÚ – Prostor totálního ústupu), provedená v roce 2010 rovněž v Essenu. Uprostřed města nechal umělec na menším prostranství postavit jednoduchý dřevěný domek na vyvýšeném podstavci, připomínající poustevnu. Posléze nechal za přítomnosti diváků odstranit podpěrné tyče a domek se zhroutil. Tím je uveden do chodu očekávatelný proces. Okamžitě nastává telefonování o pomoc a za chvíli už jsou slyšet sirény požárních aut, jež přijíždějí na místo nehody. Prostor je ohraničen, vytahují se hadice na vodu, hekticky se pobíhá, objevuje se cvičený pes a z vnitřku podstavce, který, jak se zdá, zhroucení domu přežil bez újmy, jsou slyšet hlasy. Požárníci vyřezávají otvor do podstavce, aby osvobodili ztroskotance. Objevují se nosítka, ze všech stran se derou k místu nehody fotografové – avšak pozor: lidé na nosítkách jsou jenom cviční panáci.

Všechno je najednou jinak: skutečnost se mísí s fikcí. Co je tedy skutečnost a co je fikce? Opět se tu z automatického procesu – jako už při zacházení s dřevěným mobilem – stává skutečná, třebaže jen předstíraná tragédie. Skutečná, protože uvědomovaná.