Amelie von Wulffen

Narozena 1966 v Breitenbrunnu v Německu, žije v Berlíně

Obrazy Amelie von Wulffen jsou jako vzpomínky: rozmazané, zamlžené, mizející a znovu se vynořující, neuchopitelné a přeexponované, někdy i zašpiněné. Jejich náměty se vznášejí v nedefinovatelném prostoru i čase. Vlastně to ani nejsou opravdové obrazy; většinou jde o obrovské přemalované černobílé fotografie přelepené jinými fotografiemi a nejrůznějšími výstřižky z knih a novin. Na výstavách tato „malba“ často vystupuje z obrazů a pokračuje na přilehlých stěnách a přistavených panelech, nábytku, lavicích či lehátkách. Kresba, malba, fotografie – koláž tu tvoří jeden celek, který někdy nabývá až charakteru instalace. Takovou kombinací se vyznačuje tvorba jedné z nejúspěšnějších malířek své generace.

Amelie von Wulffen tvoří často obrazy v obrazu, někdy i vícevrstvé a navzájem se překrývající. Jejím oblíbeným námětem je architektura měst, především funkcionalistická. Na pozadí obrovské černobílé fotografie geometricky členěného komplexu budov z 30. let minulého století se jakoby do prostoru vztyčují věže surreálné architektury a vytvářejí cosi mezi science fiction a archaickým světem béčkových hollywoodských filmů. Dalším opakujícím se námětem obrazů jsou interiéry s empírovým nábytkem, především ložnice se širokými postelemi, zrcadly, s obrazy v těžkých rámech a s bohatě řasenými závěsy, jež autorka zalidňuje záhadnými bytostmi. Vznášejí se jako v transu v prostoru, dlouhé vlasy jim vlají a jsou oděny do historických kostýmů. Jejich tváře s velkýma, do prázdna zírajícíma očima přitahují pohled diváka, jejich těla se jako pára rozptylují v prostoru.

Svět této umělkyně se zdá být jednou velkou iluzí. A to i přesto, že čas od času používá špinavé barvy v hrubých nánosech, což obrazům dodává na všednosti a obyčejnosti. Avšak i přes tyto hrubé nánosy působí její kolážové malby a kresby šířící se po zdech výstavních síní jako mlžné dýmy, lehce, až impresionisticky. Někdy ale narazíme i na skutečnost. To když se mezi závěsy a starým nábytkem, nánosy barev a vrstvami přelepených fotografií najednou v jasných obrysech objeví známá tvář či motiv: John Travolta či malířčina babička, výjevy z obrazů Albrechta Dürera nebo třeba ruský spisovatel Alexandr Solženicyn. Objeví se náhle, stejně jako ve vzpomínce – a že by vzpomínky byly iluzí?