Angelika Zeller

Narozena 1965 v Nürtingenu v Německu, žije v Tübingenu

„Jehly obou dam se s navlečenou vlnou rychle a jistě míhaly sem a tam. Ale zatímco matka ze své práce nespouštěla oči, dcera, zvaná Effi, čas od času jehlu odkládala a zvedala se ze židle (…) ‚Stále to nudné vyšívání.’“ Jak nechal Theodor Fontane vyústit příběh dívky, která se raději houpala na čerstvém vzduchu, než aby se věnovala činnostem slušně vychované ženy, je všeobecně známé. Angelika Zeller si vyšívání osvojila jakožto uměleckou techniku, jejímž prostřednictvím zároveň vytváří kritické psychogramy. Vpichy jehlou, pomocí nichž ženy po staletí do látek všívaly potlačené vášně, aby jimi pak mohly vyzdobit domácnost, dávají u Angeliky Zeller vzniknout struktuře agrese a portrétům zla. Z vyšívacího rámu na kuchyňské utěrce na nás shlíží portrét Hermanna Göringa, „Dívčí vrah Ronny Rieken“ je „vyšit s květinami na sukýnce“. Osoby a jejich zločiny propůjčující jména jednotlivým dílům mohou být reálné i vymyšlené. Zůstává tak nejasné, zda „Vražedkyně“, která „svou sestru ubodala 17 ranami nůžkami“, skutečně existovala. Naproti tomu násilný akt bodání získává v dílech této umělkyně prostřednictvím procesu tvorby, který lze vysledovat z jednotlivých nití, jistou hrozivost. Vyšívání u ní ztrácí nevinnost a stává se zástupným jednáním, při němž se vyšité obrazy zdají být zrcadlem vlastního agresivního potenciálu. I neznámé obličeje působí díky hysterické souběžnosti jednotlivých nití zneklidňujícím dojmem. Například z obličeje s otevřenými ústy („Portrait“ /Portrét/, 2002) vyzařuje zoufalství pokusů o únik z pevných struktur, které ho vytvářejí. Emoce této křičící postavy jako by byly zvláštním způsobem brzděny kobercem z nití. Výšivky díla ze série „Vier Portraits“ (Čtyři portréty) jsou vytvořené na základě různých fotografií, ale jako by byly za účelem zdůraznění toho, že se lidé stávají tímtéž, zformovány do polštářků. To, co se už na přední straně nedalo sjednotit do jednolitého obrazu, se na rubu výšivek ukazuje být chaotickou změtí nití. Ta je rovna duševnímu rozpoložení člověka – je skryta za vnější fasádou. Vznikající obraz ukazuje vlastní snahu o zachování „sebekontroly“. Ta je zároveň povrchem, který má být naším pohledem probodnut v konstruktivním procesu „vytváření si o někom obrázek“. Nové práce Angeliky Zeller, jako například skupina děl „Spinnweben“ (Pavučiny, 2011–12), vykazují křehkou lehkost. Těla a tváře lehce propletených nití se v podobě skic vznáší vzduchem a na průhledném textilu. Citlivě zprostředkovávají křehkost lidské existence.