Bernard Voïta

Narozen 1960 v Cully ve Švýcarsku, žije v Bruselu

S objektivem fotoaparátu se od jeho vynalezení spojuje představa, že má na rozdíl od malířského štětce schopnost objektivně zachycovat skutečnost. Tuto představu svými fotografickými díly vyvrací Bernard Voïta. Na vzniku jeho děl se sice podílí objektiv fotoaparátu, stojí však v protikladu ke všemu, co si s fotografií spojujeme.

Od roku 1994 vytváří Voïta ve svém ateliéru ze všedních, většinou nahodile nalezených předmětů seskupení, která potom z perspektivně zkreslených pohledů a při různém osvětlení fotografuje. Vznikají tak rozmanité abstraktní vzory, linie, architektonické obrazce a krajiny, a dokonce i pseudoreálné předměty, jako lehátka či fotoaparáty. Ale to jen na první pohled: pozornějšímu oku se začnou tyto krajiny a předměty záhy rozpadat na jednotlivé součásti – topná tělesa, hrnce, latě, kbelíky a kovové tyče –, z nichž jsou sestaveny. To diváka znejišťuje, mate, nabourává jeho důvěru v to, co vidí.

Ještě komplikovaněji vzniká série „Paysage ahah“ (Krajina aha), na které Voïta pracuje už od roku 2009. Jak název napovídá, jde tu o krajinu. Každý obraz této série se skládá ze dvou vrstev: tou první je fotografie umělcem zkonstruovaného, architektonicky působivého motivu, druhou pak skleněná deska potištěná fotograficky zachyceným výjevem skutečné krajiny. Tuto desku Voïta staví před první vrstvu a celek znovu fotografuje, přičemž pracuje s různým osvětlením. Vzniká tak obraz spojující přísnost architektonických forem s nekontrolovaně bující krajinou. Navíc to, že osvětlený potisk na skleněné desce vrhá stíny na fotografii nacházející se za deskou, vyvolává iluzi prostorové hloubky, ale především působí dojmem, jako by šlo o jakýsi divadelní výjev. Iluze a skutečnost jsou tu od sebe neoddělitelné.

Souběžně Voïta pracuje i na sérii „Caméras“ (Fotoaparáty). V ateliéru sestavuje shluky předmětů, které posléze fotograficky dokumentuje tak, že vypadají jako fotoaparáty. Jde však opět o iluzi. Při bližším pohledu nám před očima vyvstanou již dobře známá topná tělesa, roury, hrnce atd. Vlastně je to až záběr objektivu, jenž dává tomuto „slepenci“ věcí podobu fotoaparátu. A v tom spočívá ironie Voïtových prací: místo aby objektiv dokumentoval skutečnost – klame nás. Neboť co jiného než klam jsou takovéto fotografie? Ale jak již věděl dnes často citovaný filosof 17. století Baruch Spinoza: Každá opravdu nová myšlenka je nejprve klam.