Shahin Afrassiabi

Narozen 1963 v Teheránu v Íránu, žije v Londýně

Modernismus v té podobě, v jaké se prosadil v západní části světa po roce 1945, se vyznačoval nárokem na univerzálnost, dokonalost a věčnost. V představách teoretiků i tvůrců mělo být moderní umění, tedy především abstraktní malba a socha přísně geometrických forem, srozumitelné po celém světě, a to nezávisle na kulturní či náboženské tradici, přesvědčující svou dokonalostí a hlavně věčnou platností. Modernismus věřil, že abstraktní umění, vzniklé na začátku 20. století v Evropě, je nejvyšším a konečným stupněm progresivního vývoje. Vše ostatní, ať už malba figurativní, nebo lidové umění, bylo proto považováno za méněcenné.

Umělec Shahin Afrassiabi se takříkajíc staví do cesty tomuto nároku na hegemonii. Ve svých instalacích, sochách, obrazech a fotografiích se parodicky vyrovnává s evropským nárokem na univerzálnost, dokonalost a věčnou platnost. Uprostřed výstavní síně postaví například asymetrickou konstrukci z dřevěných latí, připomínající spíše lešení než tradiční umělecké dílo; jednotlivé součásti této konstrukce vyvolávají dojem, jako by byly jen nedbale spojeny – nic tu není naprosto perfektní, jak tomu naopak bylo u průmyslově vyráběných konstrukcí modernistického minimalismu. Toto dílo, jež je i vědomou reminiscencí na tvorbu ruských konstruktivistů, staví záměrně na odiv rysy jisté provizornosti, nestability a pomíjivosti, u modernistických děl zcela nemyslitelné.

Afrassiabiho instalace často připomínají lešení, jehož funkce je v běžném životě služebná, například i při vytváření sochy. Ve výstavním prostoru se však mění v umělecké dílo, které je charakteristické právě tím, že jakoukoli funkci popírá. Tím ovšem tento umělec transformuje nejenom funkce určitých objektů, ale i jejich sémantický význam, o němž modernismus soudil, že je pevně spjat právě s formou, a že je proto platný univerzálně. Ne, říká Afrassiabi, pospojované dřevěné latě mohou být lešením, ohradou, stejně tak jako uměleckým dílem. Podobně jako se kýčovité vázy postavené do řady, jsou-li ve výstavním prostoru, mohou stát sochou.

Své instalace doprovází Shahin Afrassiabi barevnými fotografiemi kráčejících dívek pořízenými laciným digitálním fotoaparátem přímo z obrazovky internetové služby Street View. Tyto zamlžené, rozmazané snímky upomínají nejenom na amatérské fotografie dívek a žen Miroslava Tichého, ale i na pomíjivost a dočasnost tak vlastní všednímu životu, avšak tolik cizí evropskému modernismu.