Özlem Altin

Narozena 1977 v Gochu v Německu, žije v Berlíně

„Zobrazování lidského těla mě začíná fascinovat přesně v okamžiku, kdy dochází k jeho transformaci a abstrakci – tedy ve chvíli, kdy už nevidíme konkrétní osobu, ale spíše určitý typ, objekt – postavu bez osobních charakteristických rysů, téměř plochou a ‚nepřítomnou‘. Chci navodit dojem jakéhosi nulového stavu lidského těla, vyčerpání a bezvládnosti.“

Özlem Altin čerpá z nepřeberné sbírky časopiseckých výstřižků, pohlednic a digitálního obrazového materiálu, které ve svých instalacích významově vrství a kombinuje s vlastními fotografiemi a malbami. Koláž pro výstavu „Artists for Tichy – Tichy for Artists“ odráží její zájem o zobrazení současně se projevující fyzické přítomnosti i absence. Společným jmenovatelem různorodého obrazového materiálu, jímž je tvořena, je neidentifikovatelnost tváří osob na něm zachycených – ty jsou přemalovány, zakryty šátkem nebo se od nás odvracejí. Například z Tichého snímku, který je součástí této koláže, je tvář vystřižena. Způsob, jakým umělkyně rozdílný materiál sestavila do tematických skupin, připomíná Atlas Mnémosyné Abyho Warburga, podle něhož obrazy představovaly „projev společenské paměti“.

Chybějící výraz postav nejprve odvádí pozornost k formálním podobnostem. Skrytím duševního hnutí dává Altin vyniknout hře forem vnějšího pohybu, neboli – řečeno slovy Abyho Warburga – „významotvorným doplňkům“: prvkům malby, oblečení nebo přikrývce. Způsobem, jakým vedle sebe klade, hromadí a prostorově aranžuje jednotlivé obrazy, zdůrazňuje momenty napětí, které se skrývají v již použitém obrazovém materiálu.

Sama Altin o své tvorbě říká: „Baví mě odhalovat skrytý potenciál obrazů, které nalézám. I když se jejich význam může na první pohled zdát jednoznačný, prostřednictvím mého zásahu, tedy díky úpravám a kombinacím, se odkrývají nové významové vrstvy a vzbuzují asociace, které v těchto obrazech mohly být obsaženy, aniž by byly zřejmé.“

Přiřazováním obrazových významů pasiv- ním a ochablým tělům a popírané identitě tak autorka vytváří jakýsi „psychogram“ vnitřních stavů a vnějších limitů lidské existence daných dynamickým umístěním různých prvků ve výstavním prostoru.