Nobuyoshi Araki

Narozen 1940 v Tokiu v Japonsku, žije tamtéž

Ať již fotografie Nobuyoshiho Arakiho zachycují ženy nahé, či polonahé, ležící na pohovce tak, že lze zahlédnout jejich klín, svázané provazy, nebo zcela oblečené, ať již ukazují zralé ženy, nebo nevinně vyhlížející dívky, vždycky jsou sexuálně dráždivé. Tento umělec, pocházející z Tokia, fascinovaný francouzskou fotografií Brassaïe a Henriho Cartier-Bressona a filmy Jeana-Luca Godarda, začíná v roce 1964 fotografovat děti. Světově proslulým se ovšem stává až sérií fotografií nazvanou „Sentimental Journey“ (Sentimentální cesta), v níž dokumentuje vlastní svatební cestu, plnou sexuálních tužeb a fantazií.

Tento úspěch ho přivedl k rozhodnutí věnovat se i nadále sexuálním tématům, přičemž jeho cílem je především nabourávat veškerá tabu se sexualitou spojená. To se ovšem v Japonsku ne vždy setkává s nadšeným přijetím, jeho knihy jsou tu cenzurovány a napadány v tisku. Tyto kontroverze však vedou jen k tomu, že se Araki ve své zemi stává jedním z nejznámějších umělců a jeho knihy se dnes prodávají ve velkém. A přece se jeho sláva nezakládá jen na skandálech a pornografii, kterou mu jeho odpůrci často předhazují. Pohled, jímž Araki své ženské objekty fixuje, je pohledem člověka v okamžiku intenzivního sexuálního chtění – v okamžiku, který je ovládán potřebou úplně si objekt touhy přivlastnit, zmocnit se jej. A to je přesně to, co dělá tyto fotografie výjimečnými.

V rozhovorech přirovnává Araki fotografování k sexuálnímu aktu: „Pokaždé když člověk podlehne nutkání vyjmout fotoaparát a namířit jeho objektiv na nějaký objekt, dochází k tomu z potřeby zmocnit se jej. Ve chvíli, kdy se fotoaparát spouští, má člověk pocit, že se mu objekt touhy podařilo uchopit; nakonec však nedrží v rukou nic, jen fotografii.“

Každý akt fotografování je naplněn nejen touhou sexuální, ale i touhou zastavit čas: jako by fotografování napodobovalo sexuální klimax – okamžik, ve kterém je čas přemožen, a který se tak vlastně podobá smrti. Od doby, kdy Arakimu zemřela žena, již stále dokumentoval, je každý jeho snímek zároveň i němým svědkem smrti. A to nás provokuje. Proto lze říci, že nikoli sexualita, nýbrž Arakiho posedlost smrtí je původem subverzivní kvality těchto snímků. Smrt je dnes asi tím posledním tabu a Araki, jenž kdysi prohlásil, že každý fotografický snímek je vrah, to velice dobře ví.