Goshka Macuga

Narozena 1967 ve Varšavě v Polsku, žije v Londýně

V jednom z rozhovorů charakterizuje Goshka Macuga svou tvorbu jako „reakci na všechny ty změny, které zažila v Polsku na konci 80. let“. A především jako reakci na lživou propagandu komunistické výchovy na straně jedné a katolickou výchovu na straně druhé. Zkušenost s těmito vzájemně si odporujícími ideologiemi dovedla totiž Macugu k přesvědčení, že jakákoli představa o existenci jedné univerzální pravdy, ať už katolická, komunistická, či modernistická, je nenávratným přežitkem.

Od té doby se snaží svými sochami, instalacemi, fotografiemi, akcemi a filmy – inspirována německým historikem umění Abym Warburgem – nabourávat zažité představy o tom, jak má umění vypadat. Například v roce 2008 představila pod názvem „When Was Modernism?“ (Kdy existoval modernismus?) v antverpském Museum van Hedendaagse Kunst dřevěné sochy, které připomínaly spíše než tzv. současné umění prastaré kultovní objekty. Avšak skutečnost byla jiná – šlo o díla studentů výtvarného umění z University Visva Bharati v bengálském Santinketanu, která svým vzhledem vymykajícím se jakékoli představě o současném umění parodovala západní estetická očekávání.

Když byla v roce 2010 Macuga pozvána do londýnské galerie White Chapel, vystavila zde gobelín zhotovený roku 1955 podle Picassova slavného obrazu „Guernica“, nacházejícím se jinak v newyorské budově OSN. Když americký ministr obrany Colin Powell v roce 2003 vyhlašoval válku Iráku, stál právě před touto replikou světoznámého protiválečného díla, již ovšem nechal zakrýt modrým závěsem. Macuga ve White Chapel tuto repliku prezentovala i se závěsem pod názvem „The Nature of the Beast“ (Povaha bestie), a to na místě, kde byl Picassův obraz už jednou k vidění. Roku 1939 tu posloužil propagaci, když se během španělské občanské války sbíraly peníze na podporu republikánů. A i tentokrát tvořil spíše jen pozadí, protože před ním byl umístěn veliký konferenční stůl, u něhož se během výstavy konala různá setkání. Znovu tak došlo k promísení umění s propagandou a politikou.

Nezapomenutelný výstup měla Macuga na Documentě 13, kde představila afghánský ručně tkaný koberec o rozměrech 5 x 17 metrů, na němž byl zobrazen zchátralý klasicistní palác v Kábulu. Stejně velký koberec s výjevem předávání ceny Arnolda Bodeho v Německu byl pak vystaven v Kábulu. A podobně jako její dřívější práce i tato akce relativizovala předstvy o tom, jak by mělo vypadat současné umění.