Ralf Peters

Narozen roku 1960 v Lüneburgu v Německu, žije tamtéž

Na ženu sedící v pracovně dopadá proud světla; působí, jako by měla kolem hlavy svatozář. Není to ovšem božské nebeské světlo, ale žlutá záře vycházející z počítače, již v pozadí odráží skleněná tabulka. Tato fotografie je součástí série „Portraits bei Nacht“ (Portréty za noci), která zachycuje ženy a muže sedící za psacím stolem u počítače. Z monitorů se line žluté, červené, modré či zelené světlo a ozařuje postavy v temné místnosti. Díky stále stejnému uspořádání předmětů, ale měnícím se barvám dosáhl Ralf Peters toho, že osoby ozářené světlem i jeho zdroj ustupují jakožto objekty portrétu do pozadí. Fotografie nezobrazují jejich individualitu, nýbrž jednotvárnost konstelace „člověk u počítače“. Do kontrastu je tu postavena idea internetu – komunikačního propojení a bezedného rezervoáru vědomostí –, k němuž odkazuje světlo coby symbol poznání, a osamocení člověka.

Jako oázy uprostřed pouště noci působí rovněž čerpací stanice v další Petersově sérii. Září na snímcích jako světelná architektura do tmy v nicoprostoru. Pomocí digitální techniky autor čerpací stanice zbavil veškerých nápisů, a ty tak ztratily symboly strategického marketingu, který značil jedinečnost jednotlivých firem. Namísto toho se do centra pozornosti dostává nezaměnitelná monotónnost těchto funkčních budov. Při takové formální redukci pak stanice připomínají spíše chrámy a barevné světlo se tu opět stává zástupcem příslibu pro masy – zdánlivě neomezené dostupnosti téměř všeho, a především benzínu. Peters prostřednictvím svého materiálu – světla – předvádí, kolem čeho naše konzumní společnost neustále krouží – vědění a ropa, tj. moc.

Motiv hry s podobností a rozdílem se v Petersově koncepční práci s fotografií stále vrací. Série „Different Persons“ (Rozdílné osoby) zobrazuje dvanáct žen, které jsou si zarážejícím způsobem podobné. Člověk by PQ za těmito minimálními rozdíly hledal digitální úpravu. Ve skutečnosti Peters tyto ženy, které nejsou příbuzné, dlouhé roky hledal. Svými nejednotnými intervencemi – jednou je to zásah do reality, podruhé manipulace s fotografiemi – přivádí tento umělec diváky do nejistoty, otřásá jejich důvěrou vůči prezentovaným snímkům. Nutí je k tomu stále znovu fotografie – a s nimi možná i obrázky našeho světa – kriticky přezkoumávat.