Když známý švýcarský kurátor Harald Szeemann připravoval v roce 2004 výstavu Bienále v Seville, objevilo se na listině účastníků tehdy zcela neznámé jméno českého fotografa Miroslava Tichého. Na Tichého snímcích Szeemanna zaujala originalita a pronikavost vidění všedního světa, spojená s obsesí a výlučností, s nimiž se Tichý soustředil na téma žen a ženského těla ve všech možných podobách. Za pomoci primitivních kamer, které si sám zhotovoval z lepenky a jednoduchých čoček, dokázal Tichý zachytit prchavé okamžiky života – bez jakékoliv stylizace a formálních předpokladů. Jeho neostré, záměrně rozmazané a v tomto smyslu také neprofesionální snímky však vykazují emocionální a obsahové kvality, které jsou vlastní jen zcela výjimečným a původním dílům světové fotografie.
Prezentací Tichého snímků navázal Szeemann na dlouholetou činnost česko-švýcarského umělce a psychiatra Romana Buxbauma, jenž fotografické dílo svého kyjovského souseda a dobrého známého Miroslava Tichého objevil, kupoval a zachránil před zničením. Výstava v Seville podnítila neočekávaný mezinárodní úspěch, který vrcholil expozicemi v Kunsthausu v Curychu (2005), Centre Pompidou v Paříži (2008) a International Center of Photography v New Yorku (2010). O všeobecném zájmu o Tichého práci svědčí také řada publikací a monografií, vydaných v posledních letech v Evropě i v Americe.