Ian Anüll

Narozen 1948 v Sempachu ve Švýcarsku, žije v Curychu

Má dnes umělec nějakou možnost kritizovat trh s uměním, aniž by se stal okamžitě jeho součástí a tím svůj kritický záměr vlastně popřel? To je otázka, kterou se nejpozději od 60. let minulého století zabývá celá řada umělců. Jedni věřili, že trhu mohou uniknout, budou-li se ve své tvorbě soustředit na používání technicky reprodukovaných obrazů, tedy fotografie nebo videa. Jiní, jako konceptuální umělci 70. let, ve snaze zabránit zpeněžení prosazovali pouhou myšlenku díla, které může podle určitého návodu uskutečnit kdokoli. Další zase věřili, že trhu se může vzepřít tvorba realizovaná mimo výstavní instituce. Ale jak dnes víme, všechny tyto pokusy se ukázaly jako mylné: trh je schopen si přivlastnit a výhodně zpeněžit takřka cokoli, ať už jde o skutečný výtvor, nebo jen myšlenku, či dokonce o kritický projev.

Ian Anüll, poučený těmito zkušenostmi, odpovídá na zdánlivě paradoxní situaci uměleckých děl kritických k všudypřítomnosti nenasytného trhu ironicky humorným způsobem. Přitom mu však nejde o to znevážit věrohodnost umění – jak tomu někdy bývá u jiných, podobně se prezentujících umělců –, ale o to ukázat, jak hluboce je umění oproti modernistickým představám o autonomii zakořeněno ve společenských a politických souvislostech. Jeho instalace, filmy, kresby a obrazy pracují proto s vlajkami, firemními logy, politickými znaky, vědomě se přibližují estetice reklam a masových médií a jsou od nich na první pohled i k nerozlišení, někdy dokonce vypadají jako politické manifesty. To nás mate a znejišťuje – a to je právě autorův záměr, neboť takto nás humorným způsobem konfrontuje s našimi vlastními předsudky a vžitými nároky na umění.

A přesto jde tomuto žongléři s logy, americkými bankovkami a politickými znaky i nadále především o umělecký zážitek. Nejlépe to je vidět na té části jeho tvorby, která vědomě vzdoruje tržním principům: jeho návrzích na barevné řešení prostorů. Podle jeho návodu – a tím Anüll navazuje na tradici konceptuálního umění – natře malíř pokojů jednu stěnu místnosti na modrostříbrnou. Stejnou barvou posléze táž osoba natře plátno, jež je desetinásobnou zmenšeninou pomalované zdi, a to se umístí na příčnou stěnu. Vznikne tak meditativní prostor, jehož estetická hodnota se vyrovná i těm nejnáročnějším instalacím minimalistických umělců, a zároveň je vlastně humorně položena otázka po tržní hodnotě plátna-obrazu ve vztahu k natřené stěně.