Jiří Kovanda

Narozen 1953 v Praze v České republice, žije tamtéž

11. května 1976 vyzval Jiří Kovanda ženu a muže, aby se bosýma nohama postavili na plochu ještě vlhkého betonu a políbili se. Tento akt posléze zdokumentoval fotografickými portréty zúčastněných a fotografií otisků chodidel zanechaných ve ztvrdlém betonu („Polibek“). Polibek samotný tu vidět není, přesto je tu přítomný: v divákově představě. Odehrálo se v Praze, v totalitní společnosti, v níž nedůvěra a strach brání jakémukoli otevřenému setkání. Přitom polibek je gesto otevření podmíněné láskou. Filosof Emmanuel Lévinas považuje právě lásku za zcela ojedinělou formu setkání, protože dává sílu k osvobození se z mocenských pout.

V následujících letech pokračoval Kovanda v podobném duchu, akcemi – dnes už světoznámými –, které pokaždé pečlivě zdokumentoval, jako by šlo o vědecké experimenty. Jednou postává u zábradlí na Václavském náměstí, jindy zase stojí s rozpaženýma rukama uprostřed proudícího davu nebo ve svých dlaních přenáší vodu z Vltavy proti proudu. Jakkoli různorodé tyto akce jsou, jedno mají společné: jsou výrazem svobodného jednání.

Kovandovy akce jsou absurdní, a jejich absurdita se stupňuje, když se vyrovnává s minimalismem a konceptualismem: například v roce 1981 nasypal Kovanda sůl kolem mostního sloupu a cukr podél vyklenutého zábradlí a nazval toto dílo „Slaný roh, sladký oblouk“; ale to platí i pro jeho pozdější malby a instalace. Absurdní byla rovněž akce v londýnské Tate Modern Gallery (2007), s níž jako by navazoval na svůj raný „Polibek“. Tentokrát stojí za skleněnou zdí a nápisem na hrudi vyzývá kolemjdoucí, aby ho políbili. Fotografie dívek líbajících umělce přes sklo následně obletěly svět.

Baruch Spinoza, často citovaný myslitel 17. století, věřil, že každá svobodná představa je nejprve aktem vědomého klamu. A co jiného jsou Kovandovy akce než klam a přetvářka? Můžeme je chápat jako návody k uskutečnění toho, co se zdá jako nemožné: jak prorazit do politických či uměleckých konstrukcí ztuhlých totalitním myšlením díru, kterou lze pak zaplnit svobodným jednáním. Že se nám tyto návody zdají absurdní, nemění nic na jejich účinnosti. Neboť – jak věděl už Franz Kafka – skutečnosti sestávající ze zvůle, náhody a násilí se nedá racionálně oponovat. Takové skutečnosti lze vzdorovat jenom klamem, založeným na schopnosti představit si i nemožné, a především odvahou k absurditě.