Dominik Lang

Narozen 1980 v Praze v České republice, žije tamtéž

Dílo Dominika Langa je konceptuální a absurdní zároveň. Jak to jde dohromady? Nevyznačuje se snad konceptuální umělecký postup objektivně racionálním vztahem ke světu, zatímco absurdita má co dělat se subjektivním, někdy až surrealistickým, a tedy přímo opačným přístupem ke skutečnosti? Lang dokazuje, že to jde. Úspěšně se mu daří spojovat absurditu s konceptuálními postupy, a vytvářet tak na diváky chytré pasti.

Například v roce 2009 zakryl vstup do pražské Galerie Václava Špály skleněnou zdí, aby zabránil vejít každému, kdo by tak chtěl učinit. Kdyby do prostoru galerie totiž mohl člověk volně vstoupit, vnímal by jej jako každý jiný – tedy jen zpola vědomě. Jindy zase nechal Lang místnost, nad níž se nacházela další poschodí, vybavit skleněným stropem ozářeným zevnitř lampami, takže návštěvník měl dojem, že do ní vniká denní světlo („Denní světlo“). Právě o klam, optický i věcný, Langovi jde; o klam, který návštěvníka znejistí, protože ukazuje věci či prostory z jiné perspektivy. To je pro pochopení Langova díla klíčové: nejde mu o nový, originální nápad, nýbrž o obrácení pohledu na to, co už existuje, pomocí klamu. Vždyť již barokní filosof Baruch Spinoza věděl, že každá nová představa je nejprve vědomým klamem.

Když byl Lang pozván, aby zastupoval Českou republiku na 54. benátském bienále, navrhl něco zcela neobvyklého: vystavit dílo svého otce Jiřího Langa – modernistické sochy, jimž se až na jednu výstavu ve zmíněné Špálově galerii nedostalo žádného uznání a které se hromadily v domě, v němž umělec vyrůstal. Tak se Lang stal nejenom kurátorem, ale i architektem a restaurátorem. Chybějící nohu doplnil železnou tyčí, sedící ženy posadil na skříň, pro jednu stojící figuru vytvořil železnou ohradu. Tuto instalaci nazval „Spící město“.

Jaký smysl má takováto akce? Koho, čím a jak klame? Chtěl snad dílu svého otce dopřát autor uznání? To patrně ne. Použil ho tedy jako materiál? Čím více se ptáme, tím se vše stává absurdnějším. Facit: Na tuto akci se nevztahují žádná kritéria. Jediné, co platí, je Langova biografie. A o tu mu šlo: ukázat, jak jsou minulost a lidské osudy podřízeny dějinné náladě. Té však lze vzdorovat jenom pomocí klamu, který předpokládá fantazii, odvahu, jež připouští i absurditu a vlastní biografii. A právě tím Lang obohacuje konceptuální umění.